i úizké „gaée" žen v hornatých částech Hercegoviny a Starého Srbska. Popisuj e-li u albánských a ruských krojů pokrytí ženské hlavy, byl by na místě zvláště make donský sokaj a srbské ručníky a kondje. Je-li uváděn tak ojedinělý na make-donské půdě oděv jako je druh zubunu z Dojranu, závažnější byl by kolový plášť z bílé huně, jaký nosí pastýři na Peristeru. Zmiňuje-li se častěji o kapucích a kapucovitých límcích svrchních kabátců, patřilo by se poukázati i na samostatnou „kapuljaču" typu kukly, a j. a j.

V celku možno tedy shrnouti: kniha je poučná jako neobyčejně názorná pomůcka k studiu jihoslovanských krojů, ale nedostačuje ve všem potřebám národopisu. Ukazuje zároveň znovu, jak je potřebí, aby byl tento obor konečně zpracováván důkladně se strany nejpovolanější, se strany samých Jihoslovanů.

Opravdu a důsledně začíná pracovati v tomto ohledu N á-rodopisné museum z á h ř e b s k é. Když byly spojeny v r. 1919 různé sbírky v jednom velikém ústavě, ukázalo se, že ač ve sbírkách nepoměrně převažuje materiál textilií a výšivek, přece je velmi neúplný, jednostranný a bez odborných hledisek shromážděný. Jako první úkol vystoupila tedy 'potřeba i tento materiál jak v ohledu teritoriálním tak i věcném doplnit a skutečně, úsilím řed. V. Tkalčiée, bylo vykonáno mnoho, takže celá území byla takřka nově objevena. Souběžně s obohacováním sbírek byly činěny pak i pokusy o jejich publikování a polo-úřední časopis musea „Ň a r o d n a Star i n a" přinesl ve svých 6 svazcích vedle několika drobných popisů zejména velkou řadu obrázků krojů a jejich částí jak podle fotografií tak i podle kreseb kustódky Zdenky Sertičevé. Předností těchto příspěvků je pečlivé názvosloví, charakteristikou stručnost drobných materiálu.

Většího celku jako výsledku dřívější musejní činnosti dostává se nyní veřejnosti poslední studií Vladimíra Tkalčiée: . Seljačke nošnje u područ ju Zagrebačke g o r e. (Zagreb 1925, 8°, s. 34. Otištěno z Národne Stariny.) Právě tak jako instalace krojů v museu a jako názorné obrázky v Národ. Starine, tak i tato studie začína v srbochorvátske literatuře po jisté stránce nové metody a nový směr. Začína dávati otázky o souvislosti dnešních krojů se starými typy a s evropskými modami, třebaže jen zběžně úvodem, znázorňuje přesně oblasti mapkou a jednotlivé součásti zobrazuje s ohledem na jejich typ, střih i názvosloví. Jinak je celá práce rázu stručně popisného.

Ve vymezeném území, severním okolí Záhřeba na svazích a úpatí Medvednice, rozeznává autor celkem šest druhů kroje a to- podle rozdílů v obleku ženském. Zkušenost ukázala, že lze kroje rozdělovat podle dvou měřítek: buď podle jednotlivých součástí, jejichž rozšíření je nutno přesně vymezit, anebo