str. 297
.způsob čičmanskýoh poavik, ale kraje její .vzadu jsou složeny v trojúhelníkový ocasový cíp. Za starých dob nebyla vázána kol hlavy šata, nýbrž jednoduchý, nepatrně zdobený „rúto e'k", a to tak, že jeho kraje visely vzadu volně dolů, což ukazuje i obrázek Mánesův. (K úpravě hlavy na Belé a k důkazu, že Mánesova skica „na podviky" pochází skutečně odtud, vrátím se později v pojednání o slovenských podvikách a šatách.) Rukávce a rúbáč zůstaly téměř stojné /(dnes je na př. oplečko červené, dřív bylo bílé), ale oděv spodní části těla se změnil. Marina Kurincová je oděna v bílý vrapený „šore", a to bez přední „fertuchy", protože je viděti napřed malý гоирагесек. Staré ženy nosívaly však dříve namísto šorce na všedno jen jedinou bílou nesešitou „zásteru", kterou si ovíjely kolem těla od zadu do předu a jejíž pravý přední cíp zastrkávaly na levém boku za pás. Přední druhé zástěry k ní nenosily a možná, že v obleku Kurin-cové je tento způsob zachováván i při novějším šorci. Dnes na všední dny ovazují si ženy napřed i vzadu po malé neširoké „fertuše". Kolem beder není Kurincová opásána pleteným sakem, jaký je dnes všeobecný, nýtorž tvrdou, pestrou, z vlny tkanou úzkou „t k an i c o u", jaká byla nošena a místy dosud je v oblibě pod názvem karetkované tkanice v širém okolí od Inovce po Rajeckou oblast. Na krosiencích pletené „saky" rozvířily se sem od Zlí echová a Cičman a dodnes nejsou tu vždy pleteny, nýbrž šity, takže niti jsou po délce provlékány řada za řadou do ok řady předcházející. Jinak souhlasí roucho Kurincová s dnešním.
Do Valašské Belé klade Žákavec i obrázek Josefa Horňáka (str. 150), o kterém Mánes sám nic bližšího nepoznamenal. Ale z Belé není Horňák již proto, že na Belé nebývala nošena dlouhá halena s čtvercovou hazuchou na zádech, nýbrž toliko kratší huna bez límce. Kromě toho nohavice mívaly vždy toliko jediný rozpareček, nikoli dva. Podle rázu kladla bych původ obrázku do Pováží -v okolí Trenčína. K bližšímu určení nedostáva se však dost detailů. D. Stránská.
@----------------------
Prof. dr. Josef Páta: Ludvik Kuba, stručný nákies života a díla. Praha 1926. Nákl. Hudební Matice Umělecké Besedy. 8°, str. 30. Cena 7'50 Kč. Knížka vydaná k šedesátinám mistra Kuby v Česko-lužické knihovničce (r. 1923, č. 5.) vyšla nyní ve druhém vydání značně doplněna. Poutavé líčení, jak vzrůstal u Kuby od mládí zájem o slovanské písně a slovanské národy vůbec a jak rostla jeho práce a úspěchy na tomto poli, doplněno .je zprávami o posledních třech letech, zvláště o velikých jeho cestách do Lužice (r. 1922 a 1923) a do Lůneburska (r. 1924). Významná je zejména podrobná bibliografie Kubovy literární činnosti, dovedená až do léta roku 1926. Oproti prvnímu vydání přináší soupis posledních článků, z nichž v první řadě zajímají soubory četných nových statí o Lužici a o loňské cestě do Makedonie. Pro lidovědu nejzávažnějšími zůstávají Kubova díla o písních a hudetomích nástrojích a jeho obrazy lidových typů a krojů, ale i v ostatních drobných statích bystrého a zkušeného pozorovatele obsaženo je velmi mnoho důležitého. Profesor Páta, sám stále činný slovanský pracovník, s porozuměním doprovází dílo Kubovo a s láskou píše o jeho významu. D. S.
@------------------------
A. Bříza: Jihočeské ruční krajkářství. Knížky Dědictví Husova č. 3. Vyd. Dědictví Husovo. V Praze 1925. 12°, str. 45, obr. 6.
Autor, který již častěji upoizornil veřejnost na toto odvětví jihočeského domácího průmyslu, poučuje o lidové výrobě paličkovaných krajek jmenovitě v Sedlici a ve Stražově. Probírá jednak .stránku výrobní, t. j. druhy krajek, vzory a techniky, jednak stránku hospodářskou, t. j. postavení dělnic, jejich odměny a vyhlídky. Zvláštní kapitoly věnuje působení krajkářských škol. Uznává jejich vliv na povznesení výroby a uveřejňuje i statistická data o tom, ale vytýká, že .zavinují úpadek starých vzorů a o odbyt mimoškolní práce nepečují. Celá knížka je shrnutí dosavadních izpráv o krajkářství sedlickém a stražovském. D. S.
@---------------
|
|
