jako učitel hudby, Pozděna důkladně studoval lidové nápěvy haličskoruské i polské, vedle toho však se zabýval též umělou hudbou polskou zejména taneční a duchovní. Chtěje podati všestranný obraz o stavu zpěvu národního a hudby v Haliči Pozděna v první části své práce analysuje nápěvy písní ukrajinských (haličských i „kozáckych") připojiv přehled práce sběratelské, druhou věnoval písním polským, kapitolu třetí přehledné charakteristice haličské hudby nástrojové a skončil historickým nástinem o vývoji polské písně duchovní.

Jako všichni pozorovatelé, kterým bylo možno lidové písně slyšeti přímo z úst prostého lidu, Pozděna vřelými slovy oceňuje hudební krásu ukrajinských nápěvů.7) Dvojí podstatně odlišné písně slyšíme v Haliči, neboť tam žije dvojí kmen národní: Poláci a Rusíni. Nápěvy rusínske jsou „smutné, bolné a truchlivé" — „veselé, radostné a bujaré" jsou nápěvy polské. Lid ha-ličskoruský je zamlklý a nezpevný a je třeba veliké práce, aby cizinec něco zaslechl. Po celé týdny chodíš po kraji a nikde neuslyšíš zpěvu. Jedině kořalka rozvazuje jazyky a proto jedině v kromě lze slyšeti zpěv „když zpěvák zapomněl, že byl před několika roky ještě otrokem" (str. 67).

Hudební tvořivost haličskoruského lidu projevila se vlastně jen v tak řeč. kolomyjkách, které jsou druhu dvojího: krajské, rázu „bolného" a horské, z nichž vane duch svobodnější. „Jest to psychologický důkaz, že lid v horách, ač také utiskován jako v kraji, přece již více svobodněji dýchá než lid krajský a od nepřátelských nájezdů osvobozen byl..." (81). Tyto vlastnosti znázorňují dvě ukázky nápěvů, к nimž Pozděna připojil odborně hudební rozbor — jistě po prvé nejen v literatuře naší, nýbrž ve slovanském národopise vůbec. Mimo přehojné obměny typu ko-lomyjkového, jen jeden druh nápěvu autor pokládá za originálně haličskoruský, totiž melodií písně o Zelmanovi, již Pozděna podrobně rozebírá čerpaje z historických dokladů, jež přinesl Dziennik literacki.

Pozděna, žel, neměl možnosti poučiti se o národoj)ise a o dějinách ukrajinských z pramenů hojnějších a přesnějších. Patrně znal jen některé stati polské a proto se ocitl na scestí při výkladech národopisných i literárních. Vymezuje sídla „Rusínů" zapominěl na Ukrajinu, ano neuvědomil si jasně, že Ukrajinci jihoruští a haličskoiruští tvoří národ jediný. Praví na př. (str. 82), že všechny písně lišící se od kolomyjek „patří jiným národům" а к těmto „cizím" prvkům řadí též písně „ukrajinské a kozácké dumky", které, jak soudí, v Haliči zdomácněly od časů B. Chmel-nyćkého. Ani o kozáctvu, zdá se, neměl zpráv přesných. Správně