beseda v krčmě prozrazuje zcela jiné pojetí lidu, pravdivější, prohřáté hlubším soucítěním — tyto postavy oživil svým tvůrčím dechem Gogol.

Sloučiv krajinářský lyrismus a životnější kresbu scén genro-vých v souladný celek, Göll se vyhnul jednotvárnosti popisné prosy. Liší se tím od romantiků polských, od nichž ho dělí i poněkud odchylné pojetí Ukrajiny. Kde polským umělcům se zjevovaly toliko stínové postavy z času Stefana Bátoryho, kde jejich elegicky historismus vyvolával obrazy dávné slávy, Göll vidí zemi živou, soudobou Ukrajinu, vnímá reální rysy kraje i lidí a jen vzpomínkami a překlady písní zachytil melancholickou visi země mlčících mohyl a starých dum. Vytvořil si takto účinné pozadí pro svůj výbor z ukrajinských písní — první úplnější anthologii českých překladů od dob Čelakovského. Jsou tu ukázky všech druhů: kratičké improvisace rázu kolomyjkového, milostná lyrika, balady, písně historické, ano i duchovní „virši" jsou zastoupeny známou písní o „Pravdě". Ani jediná ze starších studií českých nevystihovala tak umělecky všech rysů ukrajinské poesie, zejména hlubokého vztahu mezi písní a stepní přírodou, jako básnická interpretace Gollova.28)

Od roku 1863 moskevská „Čtenija" přinášela svazky nejob-sáhlejší sbírky ukrajinských písní — ohromný sborník Holova-ékého,29) z jehož pokladů těžil již Erben. Na základě rozdělení Holovačkého zpracoval svou dosti povrchní studii K. J. C h u-d o b a v Sellnerových Obrazech života r. 1872 str. 53 násl. („N á-rodní písně malorusk é"). Jeho výklady o „písni malo-ruské, nejméně u nás posud známé, ale proto neméně krásné" nevynikají nad prostřednost a opakují věci známé i ze starších prací českých. Po stručném úvodu romanticky horujícím o lidové poesii následují bezvýznamné zprávy o Ukrajině, o jazyce, který „drží prostředek mezi řečí ruskou a polskou" (tak ještě roku 1872!) a posléze o jDÍsních. Důležitější bylo, že autor připojil podrobné rozdělení písní podle Holovačkého — ač svého pramene neuvedl — a "tím znázornil mnohotvárnost lidové poesie ukrajinské, zejména po prvé podal výčet rozmanitých písní obřadních a výročních, které do té doby ani podle jména u nás nebyly známy. Poznámky připojované к jednotlivým druhům jsou konvenčního rázu, pokoušejí se vytknouti obsah každé skupiny, ale nesnaží se charakterisovati formu, která zvláště v písních obřadních má rázovité rysy.30)

Vedle těchto prací ostatní příspěvky mají význam podružný. V oboru cestopisném nepřibylo nic nového. „Národopisné obrázky z Haliče" (Jičínský Obzor 1861 str. 99) jsou kusé, chudičké poznámky o některých obyčejích polských, nepřesné