styků se projevil též v našich časopisech politických, které poměry haličské sledovaly dosti pozorně.33) Reakce let padesátých tento vývoj na čas utlumila; teprve v letech šedesátých, když polemika o české stanovisko v boji polsko-ruském zesilovala zásadní rozpory v našem táboře politickém, znovu se řeší v českém tisku otázka ukrajinská, tentokráte ovšem v souvislosti mnohem širší: nejde již toliko o Halič, nýbrž i o Ukrajinu ruskou. S tohoto nového hlediska zasahují do diskuse čeští polonofilové, kteří důrazně upozorňují na federalistické snahy ukrajinských vlastenců a na jejich iharný boj s carským centralismem. Teprve tím, že byla obrácena pozornost též na jižní Rus, rozvinula se také u nás otázka ukrajinská v celém rozsahu.

Takto tedy otázky polská a ukrajinská nutily к vážným úvahám o možnostech slovanské vzájemnosti na hlubších základech. Zejména čeští politikové let šedesátých sdružení v táboře „mladých" poznali, že tradiční představy o vůdčím postavení Ruska v Slovanstvu nutno revidovati, poněvadž narážely na živelní odpor se strany polské a — pokud bylo možno — i se strany ukrajinské. Kdežto vůdčí představitelé staršího pokolení, Palacký, Rieger, Brauner se pokoušeli — podporováni Hilferdin-gem a j. — navazovati styky s úředními kruhy ruskými a obraceli pozornost jejich na politickou situaci našeho národa doufajíce v postupnou demokratisaci Ruska, mladší generace se obrací ostře proti ruské vládní soustavě a po nejedné stránce navazuje na skeptické názory Havlíčkovy z let čtyřicátých.

Zdůrazňuje, že automistické snahy Ukrajinců, potírané jako zhoubný Separatismus, se podobají našemu boji za federatívni ustrojení říše, že vůbec obrození ukrajinské po nejedné stránce je obdobou našeho vývoje národního ve století devatenáctém. V oposičních kruzích proniká přesvědčení, že český národ, nemůže nic očekávati od carské vlády, poněvadž duch našich dějin a osnovné zásady našeho boje politického — svoboda a demokracie, odporují ideovým základům samoděržaví. Když pročítáme politické stati let šedesátých, zdá se nám, že slyšíme trpká slova Šafaříkova: „Co nám pomůže, vychvalujeme-li se a vynášíme-li se svým obrovským národem sedmdesátimiliono-vým, když nikde nenalézáme nic jiného, než zvířeckou otupělost a chřestící řetězy otrocké!"34) Tyto chřestící okovy odvracejí svobodomyslnou mládež od oficielního Ruska a nutí ji dáti nový obsah heslu o slovanské vzájemnosti: Čechové nemohou hráti úlohu „rozhodčích" mezi Poláky, Rusy a Ukrajinci, poněvadž by nutně zabředli do nezdravých kompromisů a posléze by pozbyli sympatií u všech; nemají práva karati Ukrajince, kteří zakládají samostatnou literaturu a nechtějí ani slyšeti o jednotě, nemají práva karati Poláky, že se nechtějí smířiti s Ruskem atd. Tyto sporné otázky musí rozřešiti národové přímo zúčastnění sami,