Mezi světem jdoucími lidmi v půlce 19. století byl význačnou osobou' písničkář, obyčejně však baba s písničkami. Přišla do vsi a stavení od stavení nabízela své zboží, písničky tištěné u Landfrasa, u Škarnicla, u Turecku na kopečku, u Rypla atd.

Bývaly to někdy písně jarmareční, nové i známé, zpívané známou notou; ale často také písně národní, známé méně, známé i úplně neznámé v tom kraji, Často byly národní písně i předělávané: něco vynecháno, něco přidáno, ze dvou i několika jedna složena a sice tak, aby se co možno době, vkusu, mládencům i pannám líbila. Ty líbivé byly přetiskovány častěji.

Prodávala písničku za kus chleba, trochu krup a тогіку, za krejcar a po krejcaru, po dvou i více, jak se kdy dalo.

K novým a neznámým písničkám musila přidáti i notu a zazpívat ji. Že ta nota je v tom, nebo že zpíváme známou notou, bylo málo plátno. Písničky nabízela a zpívala tam, kde bylo shromáždění mladého lidu. Ve stodole, v pazderně, na dvoře, v chlévě i kuchyni a mezi děvčaty služebními býval největší odbyt. Padla za písničku často přesnídávka, nebo svačina. Db přítruhlíku přibyla oblíbená písnička. Na poutích a jarmarcích kupovaly se písně, častěji ty „svaté" a to jen za peníze. Písniček se tak přeneslo mnoho z kraje do kraje, i zdaleka. Písničkáři byli jako tažní a přelétaví ptáci a ty písničky také.

Potulní písničkáři bývali také za starodávna, asi podobně jako toulaví pěvci po hradech. Jenže ti byli něco lepšího.

O potulných písničkářích mám zatím zprávu z roku 1726. Toho roku jednoho dne na podzim přišlo do stodoly několik lidí a prosili mezi jiným o nocleh. Lidem světem jdoucím, kteří za „přelezení" prosili, naši venkované ještě za mé paměti přelezení neodepřeli. Kdo věděl novinky ze světa, uměl vypravovat pohádky a historie, kdo dovedl zazpívat a jinak pobavit domácí lidí, dostal lepší nocleh a stravu a ještě výslužku na cestu. Ale také ostatní pozvali 'k večeři a k snídaní. „Vezměte si s námi." Ale tehdy ve Vinařících byl druhého dne v té stodole nalezen domácími hospodář, zabitý řeznickým nožem. Mezi lidmi z vraždy podezřelými byl i tehdejší noclehář ve statku Václav Veselý a s ním světem jdoucí písničkářka Anna Veselá. Druhého dne po objevení vraždy nebylo po nocle-hářích ani stopy. Na podanou zprávu hejtmana panství pardubického vydal krajský úřad chrudimský dne 6. října 1726 tento zatykač a popsání potulných písničkářů (mus. lit. čís. 1290).

„Popsání Václava Veselého. Jest osoba prostřední, outlý, okolo 20, let starý, v tváři červený. Má podlouhlý a špičatý nos, vlasy dlouhé, bíle požloutlé. Obočí popelavé.