Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 69



a hrách. Z nichž nejobsáhlejší je popis svatby, kterou rozdělil Václavík na patnáct oddílů. Výklad zasvěcuje nás do všech podrobností; že se autor nepokusil o analysu, to jest, aby vyznačil detaily nejstarší a odlišil je od pozdějších příměsků, není divu, neměl po ruce podobné práce na vzor. Ostatně, kde předlohy k srovnání byly, jako Niederlovy Starožitnosti a j., nikdy neopomenul poukázati na paralely. Sledujeme-li toto chorvatsko-grobské zvykosloví, podivujeme se, jak málo poměrně se liší od známých zvyků slovenských, a jak nad očekávání málo, vlastně skoro nic nesvědčí pro jihoslovanský původ tohoto obyvatelstva. Podrobnosti, jež by podrobná paralela s jihoslovanským zvykoslovím přinesla, byly by spíše, jak jsem přesvědčen, rázu všeslovanského, než zvlášť a výlučně jihoslovanského. Tuto ztrátu jihoslovanské individuality u tak význačné složky, jakou je zvykosloví, možno vykládati několikerým způsobem. Buď by bylo možno za to míti, že s tímto obyvatelstvem sem přišlo poměrně málo žen, jež jsou vždy vlastními nositelkami a ucho-vavatelkami starých forem zvykoslovných a že příchodem Slovenek do rodin chorvatských byly zatlačeny chorvatské zvyky; zde by ovšem pak překvapovalo, že jazykově se tato dědina tak udržela, ač přece víme, že vždy jazyk matky vítězí nad jazykem otcovým. Jiný výklad by byl, že obyvatelstvo přišlo sem z různých oblastí a tedy s rozdíly zvykoslovnými v podrobnostech. Spolužití pak působilo, že tyto charakteristické rozdíly zmizely, zůstala jenom jakási společná, mohli bychom říci slovanská kostra, jež během doby přijala na sebe opět řadu detailů ze svého nového, tedy slovenského prostředí a poslední dobou i podrobnosti původu knižního. Vřelý 'zájem o ně je patrný v každé kapitole, ale myslím, že nechybím, řeknu-li že byla to kapitola desátá, kterou autor pracoval nejenom s velikou chutí, ale i s největší láskou. Je to kapitola o lidovém umění. V prvé části její probírá tance, hudbu a zpěvy, ve druhé hmotné tvarové lidové kultury a rozepisuje se o ostatních projevech lidového umění. Tato stať nese všechny známky práce Václavíkovy. Poznáváme v ní Václavíka, jako organisátora luhačovického musea a horlivého sběratele lidového umění po celém Slovensku pro sbírky bratislavské. Vedle praktických znalostí tématu je tu patrné úsilí poučením z literatury, pokud byla po ruce, a i z ústního poučení čerpati pokud možno nejvíce. Proto je tato kapitola také ještě šířeji založena než předcházející, ba někde autor snad až příliš dlouho zdržuje se u vzdálenějších otázek. A všechno to úsilí směřuje k tomu, aby pokud možno vyložil vše. Bylo by velmi lákavé podrobně obírati se touto kapitolou, ale překročil bych rozsah referátu; ostatně se najde snad příležitost jinde. V celku možno říci, že autor přinesl některé nové a samostatné myšlenky. Ovšem k definitivnímu vyřešení otázky lidového umění slovenského bude třeba ještě velmi mnoho práce v literatuře a hlavně v museích; není však pochyby, že Václavík je opravdu z povolaných k této práci.


Předchozí   Následující