Prof. Bogoslovskij uvádí povídku, vzatou jím z rukopisu „Цветник" ze solikamského újezdu permské gubernie. Rukopis je sborník sedmnáctého a osmnáctého století. Povídka se jmenuje: ,,B гордости и ярости иже слан іи подручных своих именем ни звати г(лаго)лют поиди чертъ или діаволъ или бѣс. Глава 51.

Povídka je velmi krátká a protože je uvedena ve venkovském časopisu, dovoluji si ji uvést celou.

Бѣ мужь житія добродѣтелнаго ибо званія именитаго именем Стефан. Той нѣкогда ездя, от пути возвратися рабищу своему рече, пришед: чорт, разуй мя. И егда сіе точію изрече, начашася сапоги сами сыматися i не точію бо голенищам трещати, но всѣмъ ножнымъ составом. Стекошася ч(е)л(овѣ)цы на глас и яснове всѣм извѣстися, яко ero же воспомянух призва, той скоростію и нечесно сапоги содра. Но и самъ той Стефанъ оуразумѣ o сем, зѣло ужасеся. Нача звати: отиди, отиди злый слуго и послужниче, не тебѣ оубо, но купленаго моего раба неправедно воззвах; отиди оубо дѣмонъ. Саиоги же обрето-шася в неприступном мѣсте, идѣ же ч(е)л(овѣ)цы истребляются. От cero показуется, яко врагъ тщаливъ к работѣ телѣсникомъ. Аминь.

V této povídce Bogoslovskij zdůrazňuje tři momenty: 1. pán volá sluhu slovem „čert"; 2. čert neviditelný vyplňuje příkazy pánovy; 3. přenesení bot в „неприступное место'.', идѣ же человѣцы истребляются, to jest na místo, kde běs žije. Bogoslovskij uvádí k těmto momentům paralely z pohádkových sborníků Zelenina, bratří Sokolových, Ončukova, Živ. Stariny 1911, a ukazuje, že všechny tři momenty rukopisné povídky v pohádkách se silně přeměňují. „Ideový mravoučný prvek písemné tradice při přechodu a prohloubení celého motivu do lidového vědomí postupně se ztrácí a motiv nabývá často naturalistického („bytového") rázu, k čemuž nemálo směřuje snaha lidového tvoření k realismu. Tak, díky tomu, osoby i prostředí stávají se prudce životnými a moralisace, tendence a vůbec ideovost se zastírá a postupně vychází z povídkového repertoáru. Zůstává jen cosi jako usedlina v hlubinách lidové duše a projevuje se jako víra a pověra."

Je třeba se také zmíniti o tom, že se prof. Bogoslovskému nepodařilo dokázati, že uvedené jím pohádkové motivy pocházejí z výše uvedené povídky, nebo podobných legend, jako nedokázal svého tvrzení, že prameny pověry (podle níž ďábel, a vůbec nečistá síla, vždy se jeví pohotově na zavolání člověka, pročež stačí někdy pronésti jejich jméno), je třeba hledati v okruhu povídek demonologického rázu, pramenících z východní hagiologie a prošedších prismatem dualistického bogomilství. Zásadně však, nehledě k rozboru dané legendy, pokládám za zcela správné, že Bogoslovskij zdůraznil rozličné osudy legendárních motivů v pověrách a v pohádkách. Vskutku je třeba zdůrazniti velký rozdíl v traktování povídek, v něž se věří a uměleckých povídek (pohádek, anekdot atp.). Tento rozdíl jde často velmi daleko, a povídka, v niž se věří, a pohádka různí se také odlišnými osobami. Nesouhlasím jen s autorem, jenž