Drobné zprávy národopisné.

Jezinky. V XIV. sv. Sebr. spisů Jana Vrby, vyšlém nedávno u Otty v Praize 1926 pod nazvem D i v o ž e n k y, má jedna povídka název J e z i n k a (str. 37nn.). „Trápila ho (mladíka) záhadná pohádka o Jezinkách, kterou nespočetněkrát slýchal od nebožky babičky. Věřil ještě, že se takové podivné divoženky opravdu v lesích potloukají. Neviděl sice dosud žádné, ale to nebylo nic divného1, neboť babička pokaždé vyprávěla, že se zjevují jenom mládencům, které lákají do svých tenat... Jenom toho nedovedl pochopiti, proč ty podivné lesní panny bělostné, ale studené krásy, nečiní svým obětem nic jiného-, než že jim vylupují oči, a že, i když jsou nějakým kouzlem donuceny, nechtějí jim již vrátiti oči, o které je připravily, nýbrž pokoušejí se nahraditi je podvodně očima zvířecíma. To bylo opravdu hrozné, neboť takový nešťastník, kterému byly vsazeny zvířecí oči, nutně musil viděti jenom samá zvířata" (str. 42/43).

To, co vypravuje Vrba o jezinkách, shoduj© se celkem s tradicí, dochovanou o nich v pohádkách (na př. v známé pohádce O Smolíčkovi). V Ottově Slovníku Naučném (s. v. Jezinky, Jeskýňky — v tomto druhém tvaru se vyskytují právě i v uvedené pohádce —) se dočítáme, že. jsou to „dle víry starých Čechů lesní ženky, jež bydlely v jeskyních v lese". U Jungmanna (v Slovníku s. v. gezinka) stojí: „zlostná, zlá žena" (bez dokladu, s poznámkou: Us., to jest, že je slovo to známo z řeči lidové). V Ge-bauerově Slovníku staročeském jsou vedle dokladu z bible Pernštýnské (z r. 1471) i doklady .z Rokycanovy Postily, jež tuto uvádíme v plném znění a souvislosti.

V kázání na třetí neděli v postě vytýká Rokycana, že není mezi lidmi

— zvláště mezi ženami — snášelivosti („trpělivosti"\ „ano jeden druhému slova protivného nestrpí. Toť již baba slyší, aby jí po uštech mrdli, uzřel by, že ť by se jako jezenka zsápala!" (Rukopis brněnský str. 175; jiné rukopisy mají místo jezenky: ježinka, ježenka, Jezabelka, ba dokonce ještěrka

— jak viděti, písaři tomu slovu nerozuměli; dva mladší rukopisy čtou: že ť by йе zježila a izsápala).

@-----

Lidé prosící. Důležitým archivním pramenem při studiu národopisném jsou staré „obecní počty" (účty), které nám vysvětlí leckterou často nepochopitelnou skutečnost. Zvláštní pozornosti v nich zasluhuje rubrika: „Vydání nrosícím lidem". Prosící lidé byli v tehdejší době živé noviny. Byli to pocestní, často z krajin značně vzdálených, kteří z různých důvodů táhli od místa k místu. Všude bývali vítáni, hoštěni a obdarováni a odvděčoviali se za to jednak prací, jednak zábavou: zpěvem a vypravováním. Tak šířily se zprávy o událostech světových, jejichž podrobnostem se často v pamětech písmáků podivujeme. Jako ukázku, kdo všechno prošel v roce takový zapadlý kraj, jako byly Žďárské hory, uvedu vydání prosícím lidem z register počtu obecního Nového Města z r. 1658: „prosícímu s Komárna 2 kr; dvoum sold a tom prosícím 3 kr; dvoum zajatým od Turka 6 kr; jednomu soldátu