a všecko viděl. Moře docela vyschlo, starý kouzelník chodí ještě po něm pořád a hledá, co nikdy nenajde; jehla s nitkou ukryly se v bahně (ib. 85Д 30a). I já jsem tam byl, dnes odjel a včera přijel (ib. 78 č. 27).

Ruské pohádky, velkoruské, běloruské i maloruské, se vyznačují právě těmito formulkami jak úvodními, tak závěrečnými, jistou svou uměleckou úrovní. Z valné části možno v nich spatřovat povídky, složené podle určitých pravidel, posvěcených starobylou tradicí. Tato umělecká forma, zvláště velkoruských pohádek, dosvědčuje, že byly skládány a po dlouhou dobu také reprodukovány zvláštním cechem básnickým. Podobně jak epické písně skládány, po příp. recitovány ještě do pozdní doby až do polovice 18. stol., ba snad možná ještě do poč. 19. stol. — máme z těch dob přesné zprávy, že vysocí hodnostáři státní si vydržovali vypravovatele — tak rovněž také prosaické povídky v takovýchto kruzích byly pěstovány. V literatuře byl již dávno zdůrazňován vliv t. řeč. skomorochů a N. L. Brodski j právě v těchto čistě formálních stránkách pohádek shledával „sledy profesionálních vypravovatelů" (Этногр. Обозр. 1904 sv. 2). Mohl by být ovšem spor o povaze těchto profesionálních vypravovatelů. Skomorochové byly stotožňovaní se šašky a fraš-káři, jejichž povinností bylo obveselovat široké vrstvy lidové, nejenom urozené panstvo. Máme bezpečné zprávy, že tito profesionální nositelé starých lidových podání, zvláště epických písní, nebyli jenom prostými šprýmaři, než že mívali také mnohem seriosnější repertoir. Přednášeli aspoň písně velice vážného obsahu a rázu, a byli mezi nimi nepochybně skuteční umělci. (Srv. Speranskij, Byliny II. 284 nn.) Takovéto skutečné umělce můžeme plným právem shledávati také mezi někdejšími skladateli a vypravovateli pohádek. Ovšem často ráz úvodních formulek, jakož i závěrečných formulek, nasvědčuje, že bývali tito vypravovatele namnoze velmi šprýmovně naladěni.

odloučili jsme od ostatních maloruských povídek, v rozpravě o úvodních formulkách, neboť shledali jsme mezi úvodními formulkami povídek těchto větví svědectví, že lidové podání těchto západnějších kmenů vytvářeno za zcela různých kulturních poměrů než na vlastní Ukrajině. I v závěrečných formulkách nalézáme leckterý zvláštní rys a těmito závěrečnými povídkami tyto povídky velice vynikají. Povídka z okresu přemyšlského (Етногр. 36. VIII. 68 č. 24) má v závěrečné formulce celý výňatek ze lživé pohádky, aby vysvětlila, jak se vypravovatel dostal domů: I йа там буу, ішоуйім виттам i хтіуім йти до Господа Бога. Алемйшоу дорогоу, уступиуим до сьвітога Петра наніч. Питайу сьі сьвітого Петра, йакби йа сьі до неба дістау. Ссвітій Петро миньі каше: Иди, чоловіче, до мойі стодоли, тамка йийачмінна полова. Ссучи сибі мотузок з йачміннйі полови, и по тім мотуску польізиш до неба.» Ссукау йа сибі той мотузок, але буу за короткий. Алейа,щопідліздо гори, a миньі не стало тоо мотуска, йа вьльіз на долину, на долім того мотуска урвау, a на горім натточиу. Вильізім до неба, чіпиуім сьі кльамки, душем буу зіпріу. Йак сьі пальцьі посунули, i йа сьі