V. V závěrečných formulkách slovenských pohádek připomíná vypravovatel jakoby na důkaz pravdivosti své povídky, že skutečně byl všemu tomu přítomen. Tak končí verse povídky o ženichu-čertu v Cod. div. auct. A. 52—57: A ja som tješ tam bou, přibili mi na čižmi slamenje ostrohi, posadili ma na jedon vodou naplnění mech, a vypravili ma domou. Ja som mech, aby lepšje so mnou šou, ostrohami píchau a na ráz prejDÍchau, voda vihúkla a sem ma, sam něvjem jako, donjesla. Teraz som tu.

V novějších versích ze Spiše, Sbor. Muz. slov. spol. XVIII. 83—86 „Chromý kôň": Jak som išiel domu, ta mi dali jedného kona, ćo mal paličko vo nohi, ocelovo potkovi, hvost s konopoch a hlavu s tekvici. Ucekal som dolu jednim breškom: potkovi skresali ohňa, hvost še zapálil, hlava pukla a rucila me s Koterbaha až na Hnilec.

Sbor. Muz. Slov. Spol. XVIII. 89—93 Súpis I. 288 „Andriš Rak": Taka svazba stala, jakej sce ešói nigdaj nevidzeli. Kašu dávali a z nej dali na ruku i mne; bula barz horúca, ta som ju prekladala z ruki do ruki. Přišol Petro s Troskoch a vše me z nej pital. Ja som še pohnevala a lap mu kašu na hlavu; pram mu vlasi vipaclali.

Povídka z Gemera (Dobš. VIII. 51) končí se: koj už, ako pri svadžbe, sadali smo na kone, ež pôjdemo pre mladú, visied son si i j ä na ednú kobuli. Tu či moja kobulä zadnyma nohami vizgla (vyhodila) a mňä až hyn sen ku ván zašmarila. Tak son tu! Ale tan istenky aj bezo mna zaobišly sä, pre mladú šli a nebodaj aj pekne krásne dosvadžbeli sä. Částečně jinak byla povídka zapsána v rukop. předloze r. 1870. Byla to vypravovatelka ženská: Jä som bula na svadzbe, ale koj smo sadali na kone pre mladú, moja kobulä zadkom vizgla a mnä až sen zašmarila. Tak son tu a neviam ak jä dosvadžbili.

V povídce z Liptova je zakončení: I ja som bol tam, jedol i pil som. Boskal som kráľovnú, dal mi král frčku, hneď som sem odpadnul (Súpis II. 475).

V rkpné sbírce Dobšinského č. XVIII. str. 1—8 „O Petříkovi": Bou že ti to pěkný párik. Kikdaj som ta také neviděu ani kím živ životem budim takú pannu a takjeho krála viďjeť ňebuďem, iba vari keď zase tam puojďem. Lebo som sa ti to i ja bou na tu svaďbu nadau, že už azdaj na veky tam zostanem, a tu ti ma domou odpravili po svaďbe na drevenom koni s ktorím ňevjem kdě ako som sa staviu, iba keď zmiznuo popade mňa a ja som doma na peci seďeu (alebo sa povie: ten drevení kuoň tak vizgnuv zadkom, žo som na raz domou na pec odfrknuv).

V maloruské povídce ze zemplínske stolice (Etnogr. Zbirnyk IV 39—54) jest zakončení odlišné od běžných: Tam jsem byl na hostine; němý prosil jisti, udeřil jsem ho kostí, že přikousl jazyk, nemůže mluviti. Srkal jsem polévku; lysý prosil mne, aby se mohl napiti; vylil jsem mu ji na hlavu. Polévka byla vařící, proto mu hlava oblezla.

Povídka ze spišské stolice (Czambel 219 č. 116) má tento závěr: A tam buľa veľká hoscina, z kanónoch streľali, i ja tam bul, ňemali už co nabic, co šicko vistreľali, ta mňe vžaľi a nabili a vystrelili až do Hrabušic.