Pořídím vyškytá se zakončení: Dva dzirki v nose, skončilo še. K tomu přidáno ještě: Ta keď ňe pomarľi, ešči do dneška žiju (Etnogr. Zb. IX. 116 č. 57). Stejně, spojeno s jinou formulí, v povídce ze Spiše (Malinovskí 147 č. 3): í ja tam byl, a tam stał měch s vodom; a byl s kyjem opasany a poreslom byl podp'erty, a ten měch se urval. Ta m'e voda přinesla tu, a dv'e dźurki v nośe, skońcyło śe. Taktéž končí ještě jiná povídka ze Spiše (Czambel 452 č. 225): Dve dźurki v nośe, skoňčylo ée.

Docela osamělé jest zakončení povídky ze stolice abaujské (Czambel 349 č. 178): Stari bočkor novi remeň, až naveki vekom amen. Nalézá se také zakončení, které jsme viděli v polských pohádkách: a žili dlho, žili, dokiaľ sa im nepotrhaly žily (Prost. Záb. II. 309).

Docela jednoduše konstatuje vypravovatel: I postavilo se kolo te ho domu padesjat ludzi a tych zbojníkov pochytali — a už je pohacce konec. (Procházka 72, z Trenčanska). Nebo: Knaz se stal pak kardinalem, a to už je pohacce konec (ib. 73) nebo jen: Taký je už konec (ib. 76), No, už je konec (ib. 77) ■— no a už je pohacce konec (ib. 81). Pohádka o Sněhurce z Oravy končí se: S tým je rozprávke alebo bájke koniec.

V závěrečných formulkách českých pohádek bývá líčen častěji rekův návrat, stejně jako jsme viděli v polských a jiných pohádkách. Tak to čteme ve valašské pohádce sbírky Kuldovy: Byía pak tam sláva převeliká a střílelo se dnem i nocí z velikánských kusů. Já sám točil jsem se kolem hostů, hodovníků i dělostřelců, z nichžto jeden v radostném zmatku místo náboje chytil mne, do kusa mne nabil a vystřelil, a tak jsem přiletěl až sem (Kukla 148 č. 32). Podobně v pohádce ze záp. Čech (Slávia 1878 str. 98): O veselce bylo všeho hojnost, každý dostal zdarma jisti a piti a po celý ten svatební čas se střílelo z kanónů. Já sem tam také byl a náhodou jsem se připletl k jednomu slepému kanonýru; ten myslil, že je to koule, popadl mne a nabil do kanonu, vystřelil a já doliti jsem až sem k vám a nyní vám to vypravujú. Pod. v západo-nioravské povídce (od Telče): Jednou vedl (král) válku a už neměli čím střílet. Šel jsem okolo; tu mě krotous chytil, nabil a střelil a já letěl, letěl a doletěl jsem až sem. (Poh. a pověsti našeho lidu 1882 str. 48 ě.. 19.)

V kladské pohádce: Střelby bylo jako dyš se ňákej potentát žení, stříleli a mně vystřelili až sem (Kubín — Pol. kladské II. 221 č. 64). A dyš si pobaštih a popili, bouchali tam z děl, a já sem tamtudy šel, a neměli už kule, nabili míle a vystřelili a já sem spät až sem (Kubín — Pol. Podkrkonoší západ. 231 č. 113) a já dyš stříleli, mně nabili do kanónu, a sem zas tu (ib. 517 č. 294); měh ukrutnou trachtaci, a jak ta třelba začala, mně dotřelili až sem (Podkrkonoší východ. 9 č. i pod. ib. 12 č. 2); a bylo veselo, nabíjeli do kanonu, a mě vystřelili až sem (ib. 57 č. 35). Zeslabeno: a já jsem se tam jednou přitrefil, mne votamtaď vyhnali a je konec (ib. 520 č. 195). S obscénní obměnou: Tak Hondík kořínek vytáh, a jak strašně prďaly, vylít sem až sem.' (Kubín — Polívka. Kladské II. 298 č. 98). Jinak končí povídka z jihozáp. Moravy: Já jsem tam s nimi také jel. Ale nazpátek jsem si nechtěl až do Portugalu zajíždět, a proto jsem se raději pustil sem k nám rovnější cestou do okolí kamenického (Kulda IV. 137 č. 8).