rek ještě nyní šťastný život, jestli nešli do krtkova království. Já to nevím. Víte-li vy, ohlaste se. Já jsem skončil (ib.T23).

Mravní naučení: ta povídka nás dobře poučuje, že máme nebožtíky nechat na pokoji, a ne snad aby s nimi docela žertovali. Musíme říci, Bůh ať se nad nimi smiluje! Amen. (Gabršček 75.) Ze čtyř poutníků nežije nyní nikdo víc; naší povídce musí proto býti také konec.

Vyškytá se také zakončení, které jsme nalézali v chorvatských versích: Zdaj kje pa te istorje an kvonc in je zdrobu an lavnc (Zde je té povídce konec a rozbil jeden hrnec (Podšavniški 15).

@-----

Ve své rozpravě jsme nepřihlíželi k takovým závěrům, kde se vlastně prostě podává výslednice děje, jako na př.: Starší syny poslal do vyhnan-ství a Ivana careviče udělal následníkem (Afanasjev I. 219 č. 93 z perm. gub.). Otec se rozhněval, všechny syny sesadil a uděhl jim nízké úřady, nejmladšího pak ustanovil svým nástupcem (ib. 276. č. 104 d). A Ivan carevič začal žít s překrásnou Jelenou (ib. 282 104f z tverské gub.). Tak si ho ihned zamilovala a provdala se zaň a král byl tak rád, že mu odevzdal své království ještě za života (ib. 290 ě. 105 z grodenské gub.). Starou žebračku a jejího syna odsoudil k smrti a sám se stal po starém carem (ib. 315 č. 111 z perm. gub.). Hrozný car přikázal, aby ji zastřelili, Nikitu udělal svým prvním ministrem, povždy ho ctil a ve všem poslouchal (ib. 347 č. 116 b). Tu chytil voják meč a zabil i zrádnou ženu i jejího milence a sám se oženil s krásnou dívkou, mladou služkou (ib. VI. 22 č. 120 a). A hlupák se stal králem i panoval dlouho a milostivě (ib. 51 č. 123) a j. v.

Není v nich nic typického a nanejvýše mohlo se vyše tři ti, pokud povídky tak prostě končí a nejsou uzavírány skutečnými formulkami.

Poněkud charakterističtější je zakončení: a začal žiti šťastně (Afanasjev I. 199 č. 86), začal žiti bohatě a šťastně (ib. 209 č. 90), a žil s ní dlouhá léta v lásce a souhlase (ib. 264 č. 103 a). Tam oni panovali dlouho a šťastně (ib. 284 č. 104 h z archang. gub.). Potom Ivan carevič odjel se svou nevěstou do jejího carství, slavili svatbu a žili dlouho a šťastně (ib. II. 16 č. 119 a). Od té doby žili princ, jeho žena a kupec spolu dlouho a šťastně (ib. 30 č. 121 b). Druhou ženu zapudil, začal žít s první a žili oni dlouho a šťastně (ib. II. 195 č. 158 d). Po smrti carově začal sám pa-novati a jeho život byl dlouhý a šťastný (ib. II. 207 č. 165 b z archang. gub.). Kupecký syn se vrátil domů, žil a žil se svou princeznou dlouho a šťastně, nikoho neurážel a chudým vždy pomáhal (ib. 325 č. 207). Podobně v jihoevropských u Eeků atd. (R. trad. pop. XVIII. 23) i v Orientě (ib. XVII, 235 a n., 537, 539, 541).

Ani takovéto závěry nechtěli jsme sledovat po všech literaturách slovanských; bylo by to přes příliš rozšířilo naši rozpravu a ani v nich nemohli jsme shledávati nic obzvláště charakteristického a typického. A tak jsme právě vynechali ony závěry, tak řečené „Der nackte Schluss", kterému Robert Petsch věnoval ve své knize dosti značnou pozornost.

Typičtější formulky shledáváme v jiném zakončení, kde se otvírá pohled do budoucnosti rekovy, po př. vedlejších osob. Tu shledáváme v ruských pohádkách, velkoruských, běloruských a také maloruských,