zpracovanou stať o svanbě na Horáčku pro Národopis, v níž přicházím ovšem k odchylným poznatkům, jelikož můj materiál je jednak značne bohatší (autor pomíjí vůbec celé Žďársko, Novoměstsko, Bystřičko n. P. a Olešnicko), jednak že kriticky srovnávám příslušný materiál z této oblasti jinými publikovaný. Tím neříkám, že práce autorova je nesprávna, ani, že nikdo po mně na základě jiného materiálu nedospěje zase k jiným výsledkům. Vidím v tom jenom důkaz, že na podkladě jen takovéhoto novějšího materiálu nelze vůbec mluviti o nejaké horácké (slovácke, -valašské atd.) svatbě a že to, co se na různých rocích a národopisných slavnostech předvádí, není reprodukce starého zvyku, nýbrž prostě upravená a více méně skombinovaná snůška zvyků z různých dob a různých rodin. Nebylo by v tom konečně nic zlého, neboť pořadatelé jsou také jen takovým „družbou"; musí jen poctivě přiznati, že je to novodobá snůška a nikoli pravá reprodukce starého zvyku. Smí to však také dělati věda?

Nechci tím vytýkati autoru způsob zpracování, protože je dosud v národopisu všeobecně obvyklý, chci jen poukázati na to, že u nás je zcela neudržitelnou nadále dosavadní pracovní metoda a zvláště teorie, která nekriticky hledá v každém starším zvyku reminiscenci pradávných dob. Zvyk, v němž vidíme obdobu na př. zvyků starorímskych, mohl se ovšem postupně přenésti z oněch dob do dob našich, ale mohl stejně býti uměle z určitého důvodu zaveden a tiskem do různých krajin rozšířen někým před 10 lety, komu byl život Římanů znám. Podobné případy jsou známy zvláště z doby humanistů, z doby pobělohorské protireformace a z osvícenské doby josefínské; je proto vývojové sledování nutné.

Věc zdá se nám původní a charakteristická pro určitý kraj potud, pokud ji nepoznáme odjinud. Proto je úsudek tím bližší pravdě, čím více srovnávacího materiálu z různých krajů máme po ruce. V národopisu se nám spolehlivého materiálu dosud citelně nedostává, ač jinak otiskují se národopisné drobnosti snad v každých novinách. Je patrno, že bylo by nejvýš na čase, abychom si uvědomili, jak a který materiál by se měl publikovati. Uvažme tuto speciální věc: svatbu. Fakt je, že svatební evyky a řeči při nich vydal tiskem r. 1765 Fr. J. Vavák a že knížka jeho byla mnohonásobně přetiskována (na př. 1802 u Korce v Kutné Hoře, 1869 po jedenácté u Landfrasa v Jindř. Hradci, 1877 po čtvrté u Pospíšila v Hradci Král., 1851 u Jos. Bergrové v Litomyšli, 1866 a 1874 u Škarnicla ve Skalici, v Jihlavě, Brně, Znojmě atd.). Vavák sám přiznává, že znal tištěné sbírky starší z roku 1612, 1696 a 1768. Podobnou sbírku vydal i Beneš Method Kulda a ta vyšla ve čtverém vydání (1858*, 1866 druhé, 1875 třetí a 1890 čtvrté). Dalším faktem je, že tyto tištěné sbírky si zase druž-bové opisovali a to buď doslovně jednu nebo i více, neb z různých vypisovali si jednotlivé věci, nebo si je upravovali a skládali si i sami řeči nové. Takové rukopisné sbírky jsou ovšem důležité, ale poznáváme, jak je jejich cena různá. Co nám to na př. prospěje, když si do nekonečna otiskujeme řeči Vavákovy nebo Kuldovy, třeba by to bylo ze vrapomínek nějakého stařečka, z rukopisného starého sešitku a z různých krajů?

Tímto nedostatlcem trpí i spisek Pavelkův, posuzujeme-li jej jako sbírku materiálu. Ale nikterak mu to nevytýkám jako opominutí. Do takových nesnází přicházím já i každý jiný sebe pilnější sběratel, neboť nemůže si opatřiti k srovnávání všechny (zvláště starší) tištěné sbírky, po různých knihovnách a museích roztroušené. Národopisní sběratelé a redaktoři vlastivědných sborníčků pociťují těžce, že chybí jim místo, kde by se mohli před publikací o jakosti získaného nebo dodaného materiálu srovnáním bezpečně přesvědčiti nebo informovati. V tom spočívá mnoho viny, že i při nejlepší vůli tiskne se mnoho (zbytečného. Jak by to prácí usnadňovalo a dělalo ji hodnotnější, kdyby byly někde shromážděny na lístcích rozepsané všechny tištěné sbírky, takže pouhým vynětím příslušného lístku dal by se srovnávati zápis, který nám někdo sdělil nebo který jsme našli v rukopisné sbírce. A tím umožnila by se i v prvé řadě