nutná kritika těchto sbírek. Je jisto, že podle těchto sbírek se svatby hojně pořádaly, někde podle nich se starší obyčeje iměnily nebo doplňovaly, někde snad i nově zaváděly. A Vaválk a j. buď prostě opisovali ze sbírek starších, buď je upravovali, doplňovali, sami skládali nebo reprodukovali skutečnost buď z jednoho kraje nebo různých krajů (ze kterých?). Takovým srovnáváním bez velké námahy a výloh bylo by nám jasno, odkud a kdy zvyk byl přejat, byl-li a jak byl pozměněn, případně je-li to typický starý zvyk místní. Teprve po vyloučení takových cizích příměsků mohii bychom mluviti o horácké (slovácké, valašské atd.) svatbě. Je to základní podmínka, bez níž není reelní práce vůbec myslitelná, podmínka v době, kdy máme psací stroje, snadno a lacino uskutečnitelná. Kdo se jí ujme?

Národopisné museum v Plzni. Pilná správa Národopisného musea prokázala se v poslední době usilovnou činností ve dvou směrech: ve směru organisačníím a vědeckém. Především třeba uvésti izmenu v instalaci sbírek, takže přízemí zaujímají dnes doklady o zaměstnání; 1. poschodí určeno je kultuře městské, 2. p. venkovské. Z nového uspořádání а vůbec z úplnosti sbírek vydal počet sám ředitel L. L á b e k kritikou ve Věstníku plzeňských museí: Jak vyhovují sbírky a instalace musea vědeckým požadavkům. Probral jednotlivé obory, kterých požadujeme po národopisném museu, а přiznal, pokud jsou zastoupeny s ohledem na město a na venkov a pokud jsou nedostatečný. Podobný upřímný účet prospěl by každému ústavu. Druhé zrcadlo postavil museu ve svém novém průvodci: Lid na Plzeňsku, obraz jeho života a práce v domě Gerlachovském v Plzni (1927, 8°, str. 71). Je to vlastně příručka pro návštěvníky musea. Je rozdělena v očíslované skupiny, právě tak jak jsou seskupeny sbírky, a podle nich poskytuje vysvětlení k vystaveným předmětům, jakési uvedení do prostředí, v němž vznikly, a vysvětlení, jaký význam jim patří. Z tohoto průvodce (jakým se může pochlubit málokteré krajinské museum), vystupuje jasně jen poznatek, který správa musea nepopíra: že je museum v Gerlachovském domě vlastně kulturně-historický ústav, nikoli národopisný. Zabíráme-li do národopisu jen to, co patří starším kulturním vrstvám anebo to, co je charakteristické pro jednotlivé kraje, nemůžeme do národopisu řadit doklady knihtisku, grafiky, fotografii, vrstvené sklo, technické vynálezy a pod. Ale správa musea prohlašuje je sama za doplněk Historického musea po stránce vlastivědné, pak ovšem je péče o zachování těchto památek chvályhodná. Druhý poznatek, který nám průvodce prozrazuje, svědčí, že píle ředitelova nenašla sobě rovné spolupracovníky. Jestliže oddělení krojů a výšivek, dále i keramiky, průmyslu a j., jimž náleží v prvé řadě láska Lankových, jsou zastoupeny bohatě, oddělení lidové technologie je již slabší. Stačí srovnati na př. práce Blauovy z německých končin Šumavy, aby se ukázalo, kolik materiálu je skryto v těchto krajích.

Přísně metodicky postupuje ředitel i při sestavovaní výročních zpráv, konstatuje, co bylo vykonáno ve směru organisačním, sběratelském, vědeckém i popularisačním. Nutno uznat, že péče musejní správy o ústav a pro-