zemské hranice, jež se zraku suggestivně vrývají jako nějaké skutečné meze i jazykové. V úvodu (str. 5) ovšem čteme, že „moravská nářečí nelze si představovati jako nářeční skupinu ostře ohraničenou od nářečí českých, slezských a slovenských.". Ale na mapě by to vyniklo tehdy, kdyby aspoň naznačeno bylo přesahování příslušné barvy přes „hranice" Čech, Slezska a Slovenska (pokud tato území nejsou osídlena Němci). Zejména mělo by při 2. vydání býti pojato do mapy celé jazykově české území obojího Slezska (s Hlučínskem i pruským Hlubčickem!), které by se tam vešlo beze změny formátu. (Zajímavé je, že ve spisku „O českém jazyce" (Praha 1924) pojednal Trávníček o moravské „laštině" až při Slezsku.)

Druhá podstatná stránka je samo Trávníčkovo roztřídění, t. j. i grafické rozhraničení nářečí „moravských", které je velmi zajímavo srovnati s dosavadními pokusy, tiskem uveřejněnými. A tu překvapuje, že v Seznamu prací o moravských nářečích není uvedena nejstarší mapa Šemberova, o které jsem se zmínil v citovaném svém článku, str. 8,4. Šemberovo dialektologické rozděleni území západní a střední Moravy jest naprosto jiné, ale srovnávati lze jeho ohraničení „podřečí východního" s červenou linkou Trávníčkovou, dělící nářečí „(mpravsko)slo-venské" (včetně „dolského") od „hanáckého". Největší odchylky tu konstatujeme na severu (od Kravařska až k Holešovu) a dále v tom, že „různořečí dolské" přibírá Šembera k „podřečí západnímu", ale při tom jeho hranice „Doláků" se naprosto nekryjí s Trávníčkovými (resp. Bartošovými). Rovněž srovnáme-li západní ohraničení Šemberova „různořečí Bělohorského" s Tráv-níčkovým červeným tečkováním, naznačujícím totožné „nářečí kopaničářské", je shcda jen přibližná, nehledě k tomu, že Šembera (str. 67) tam zahrnuje i tehdy rakouské území za Dyjí západně od Břeclavy, což Trávníček na mapě nečiní, jen v tekstu (str. 17, § 14) se zmiňuje, že tato „mluva poslovenštěných Charvátů" se podobá slovenštině kopaničářské.

Neméně zajímavé je srovnati dialektické hranice, které zakreslil na „Mapě zemí národa československého" (v. mé rozpravy str. 84) roku 1913 sám Trávníček, s jeho nynější mapou: do území nářečí „moravskočeského" nepojato již okolí Brtnice, nářečí „horské" teď odtrženo od výběžku poličského a nepojaty do něho Boskovice (a patrně ani Jedovnice), nářečí lašské zvětšeno o cíp, vybíhající severně od Bečvy k Valašskému Meziříčí, a zmenšeno o jižní cíp na hranici slovenské, nářečí valašské neodlišeno od moravsko-slovenského a území tohoto zvětšeno na úkor haná-čtiny hlavně o cíp severně od Hranic ke Slezsku a o Kroměříž s okolím! Konečně též hranice nářečí „západoslovenského" na území Moravy se ani zdaleka nekryjí se zmíněnou již čarou „nářečí kopaničářského" na nové mapě Trávníčkové, kteréžto všecky odchylky nebyly autorem náležitě vysvětleny! Mapa nářečí, přiložená k Přehledu českého písemnictví od Jindř. Veselého a Jos. Dušky (v Praze 1920), kterou zde pro úplnost zaznamenávám, je