sdělána v hrubých rysech podle právě charakterisované starší mapy Trávníčkovy (v 6. str. Úvodu) a neposkytuje tudíž příčiny k úvahám.

Přecházím nyní k otázce, jak dospěl Trávníček k nynějšímu stanovení hranic. V předmluvě praví, že se „opírá hlavně o to, co bylo dosud o moravských nářečích uveřejněno" a že „zvláštní a důkladnější přípravné studie nebylo mu možné pro krátkost času vykonati." Většinou byly tedy hranice zakresleny resp. barvy naneseny podle údajů Bartošovy Dialektologie, které však někdy k mapování nestačily, jak Trávníček uvádí na př. na str. 13. V takových případech buď upuštěno od rozhraničování „podřečí" (§ 9) nebo „vedena hranice tak, jako kdyby to byly osady ještě horské" (§ 7). Máme tedy před sebou vlastně jen graficky znázorněný popis stavu lidomluvy moravské z let osmdesátých, kdy ji Bartoš studoval; za těch téměř 50 let se vzájemné hranice jednotlivých nářečí zajisté leckde posunuly, jak to uvádí Trávníček na str. 8 (§ 5, kde nový úsek hranice určil roku 1910 prof. dr. Jar. Veselský) a 13 (§ 7, kde část hranice zkontroloval a opravil sám Trávníček). To je důležitý moment časový, že nejde o obraz jednotný, ale o mechanický kompromis, ovšem nezbytný za daných okolností. Dále, poněvadž vedle Bartoše čerpáno ještě asi ze 14 monografií dialektologických od různých autorů, nedostává se celému roztřídění společného jmenovatele, nezbytného aspoň pro stránku výslovnosti.3) Při neustálém přechodu a jen relativní různosti odstínů téže hlásky lze jejich území stanovití jen témuž pozorovateli, na jehož sluch působily. To právě stanoví hodnotu vzorného „Atlas linguistique de la France", pořízeného prof. J. Gilliéronem4) podle údajů Edmontových na daný dotazník. Trávníček doznává na str. 13, že je teprve „nutné poznati velmi podrobně mluvu jednotlivých osad" a jeho mapa není tedy (protože nemohla ani býti) zbudována přesnou metodou jazykového zeměpisu, jak jeho požadavky vyslovil u nás posledně teoreticky B. Havránek ve zmíněném referátu a jak je praktikuje ve svých příspěvcích k slovenské dialektologii V. Vážný.

Skutečné hranice mají totiž jen jednotlivé, konkrétní jazykové jevy, nikoli více méně abstraktní nářečí; ta mají jen své prostorové jádro, od něhož se jejich ryzost v sousedství jiných stále více oslabuje. Všecko pak záleží na tom, který znak lidomluvy povýšíme za rozhodující; a tu lze konstatovati, že dosud se nejvíce zdůrazňovaly v dialektologii