Znojma, Moravských Budějovic, Vel. Meziříčí, Zábřeha nebo Židlochovic! Následek pojetí nářečí dolského do typu „slovenského" je i ten, že Kroměříž vypadla na mapě Trávníčkové z území hanáckého! A stejně rušivá je sugesce, kterou působí rozšířený termín „nářečí slovenské", -jako by obyvatelé kolem Hranic, Holešova, Valašského Meziříčí, Valaš. Klobouk a Kroměříže byli také Slováci! Studovati vzájemný vztah dialektologie a národopisu, konkrétněji řečeno poměr zvláštností jazykových ke krojovým9) a j. folkloristickým, je jistě zajímavé a jednou i k tomu dojde, ale již nyní je patrno, že na rozdělení dialekto-logické nebude lze aplikovati všecky ty bohaté názvy lidové, pocházející někde od historických kmenů, jinde odvozené z půdy nebo jen regionální přezdívky a posměšky, jak je s delikátní pečlivostí zaznamenal již Šembera. K tomu přistupuje ještě ta okolnost, že název „lašský" je zcela umělý a neodpovídají mu vůbec nijací „Laši" ve skutečné mluvě.

Proto vidím jediné východisko z hrozícího zmatku v tom, aby naše dialektologie vůbec resignovala na ty národopisné, tak speciální názvy, jichž nemůže užiti ve shodě s živým usem lidu, a aby se omezila na označení čistě zeměpisné, po případě místopisné. V našem případě bych navrhoval označení „nářečí středomoravské" (s podřečím horáckým, doláckým10) a hanáckým, toto pak s různořečím čuháckým, přerovským, lip-nickým atd.), dále nářečí východomoravské (s podřečím slovenským a valašským) a konečně „nářečí moravskoslezské" (místo „lašské", při čemž vynikne, že lid na Hlučín-sku si říká Moravci, že přítok Opavy se nazývá Moravice, a že na Těšínsku je říčka Morávka!). Tím by se docílilo také aspoň částečné shody s dialektologickým názvoslovím, vžitým již pro Čechy a Slovensko, kde se naskýtá podobně přirozená trichotomie. Při tom by se vždy mělo mysliti na celek 1 i d o-mluvy československé, jejíž roztřídění vypadá prostě takto, sledujeme-li její rozšíření od západu k východu: