že ve dvou pověstech zapsaných od žen, vypravuje jakoby mužský vlastní svou příhodu (seš. 30., str. 118, č. 13). Byly to ženy vesměs pokročilého věku, jen jedna 54 let, ostatní stařeny od 60 let až přes 80. Nej starší z nich, 891etá stařena z Malé Lhoty, uměla vypravovati nejvíce, od ní pochází 14 čísel, od jiné, 761eté ženy z téže vesnice jest 9 čísel, od třetí ženy 601eté dělnice, z téže vesnice jen 6 čísel. O všech těch osobách, jakož i o jiných poznamenává vydavatel, že pevně věří v různé tyto bytosti. Totéž platí o většině mužů, též vesměs starších, kteří vypravovali různé povídky.

Materiál byl zapsán v 16 osadách na Opavsku i též Těšínsku — ze Starých Hamer jest 9 čísel. Nejbohatší kořist daly vesnice z okolí Opavského, z Branky jest 20 čísel, z Malé Lhoty 31 čísel, tedy větší polovice celé sbírky.

Pověsti jsou celkem jen varianty pověstí jinde hojně doložených v literatuře. Namnoze jsou pak jen svědectvím, jak hluboce ještě v tomto lidu, aspoň v starším pokolení jest zakořeněna víra v nadlidské bytosti, čerty, čarodějnice, vodníky, ohnivé muže a j. První pověst, že ohniví mužové jsou z andělů shozených do bahna a vodníci z andělů shozených do vody, jest známá i odjinud ze Slezska, též horního (srv. Kühnau IL, 325-6, a také u haličských Poláků, Swiętek, Lud nadrabski 453). Ovšem, jinak polské pověsti o vodníkovi jsou odlišné. Z Kateřinek (seš. 30, str. 108, č. 34), že se vodník mění v utopence, zdá se, že s nimi souvisí.- Německý název „Wassermann" a na tom se zakládající české názvy až po literární „vodník", jsou Polákům neznámé, Karłowicz, Słownik gwatr polskich má jediný doklad; „duch vodny" citovaný z Wisły VII., 734 není asi lidový název. Ojediněle jenom ve Slezsku se vyškytá Wasermon vedle utopieniec a podle víry tohoto lidu jsou to jednak utopenci, jednak prvotní duchové vodní. Lud XVII. 1911 str. 70—71. Obyčejné jest topielec, a jest obecné podání, že utopenec se mění v ducha, který potom lidi topí. Mezi pověstmi o čertech nalézáme ještě pověsti o pokladech, o pod-hozenci a j. v.

Budiž ještě zaznamenán úvod pověsti, vypravovaný od stařeny z Branky: „V tým Maršcvcu, kaj ten pan Bezruč chodiu, tam se odehrávali bodajaké kusky" (seš. 30., str. 107, č. 30). Je to svědectví, jak znamenitý básník, i přes svou žárlivě střeženou anonymitu, jest osobou populární.

@-----

Na hyjtě. Chodské pohádky III. vypravuje Jan. Fr. Hruška, V Praze (1926) str. 164.

Po delší přestávce vydal o poznání chodského lidu zasloužilý spisovatel třetí knihu své sbírky. Nad druhou knihu chodských pohádek z r. 1920, o kteréž bylo promluveno v roč. XIV. str. 103, vyniká tento svazek tím, že jsou jmenováni vypravovatelé, od kterých byly povídky zapsány. Prof. J. Fr. Hruška jmenuje tu v první