mentu, ke kterým autor došel, a pro přísné metody, kterými jich dosáhl.

Předností je především co nejúplnější shromáždění látky. Spousty domácích koberců ze všech dob výroby, usilovně shledané z celé země i z ciziny, kam se jakkoli dostaly, poskytly spolehlivý podklad pro závěry. Jejich prostudování a srovnání provedeno pak tak všestranně, že se osvětlil i způsob vyrábění, rozšíření jejich i vývoj a to jak výroby, tak i ornamentu.

Ale tím se autor nespokojil. Každé srovnávání materiálu samotného, byť byl sebe pečlivěji sebrán, zůstává hypotetické a závěry mají relativní platnost, nejsou-li opřeny o pevný historický základ. Sirelius zpracoval historickou část, kdy se začaly koberce ve Finsku objevovat a jakého druhu byly, stejně důkladně jako část o dochovaných exemplářích. Podrobně prostudované archivy poskytly skutečně cenná, závažná poučení, zejména staré inventáře klášterů a panských sídel. Zprávy

o finských kobercích vyskytují se v nich až od roku 1494 a to, což je velmi důležité, v nejstarší době pocházejí vesměs z pobřežních krajin, kolonisovaných Švédy. Protože pak i technikou

i vzhledem byly staré koberce obdobné se skandinávskými, soudí se na jejich společný původ. Teprve od pobřeží šířila se jejich výroba do vnitrozemí, kde však vydala nejkrásnější plody. Ze záznamů inventářů bylo možno čerpat informace tak podrobné, že se podařilo vzrůst výroby i postup její do dalších a dalších krajů zakreslit velmi názorně i na mapkách. O vzhledu koberců zmiňují se dokumenty ovšem jen stručně. Zvlášť významné je však dotvrzení, že nejstarší výrobky byly jen hrubé a teprve časem že zjemněly tak, až se proslavily i za hranicemi. Na př. pro švédský dvůr byly objednávány a inventáře zámků rozlišují co do jemnosti tři kategorie.

Pro úvahu o technice tkaní a o ornamentech' zůstaly tedy hlavním pramenem dochované předměty. Ve všestranném jejich rozboru spočívá pak hlavní část knihy, totiž v pojednání o jejich materiálu, vázání a. hlavně o vývoji vzorů. Výklady doprovází 427 obrazů, mapek, náčrtů uzlů a hlavně vzorů, které jsou ovšem jen vybrané ukázky ryzích typů. Zejména 93 dokonale provedené barevné tabule celistvých pokrývek reprodukují skvěle toto svérázné umění severského lidu.

Finské koberce jsou pracovány podobně jako orientální, jmenovitě anatolské, uzlíky jsou vázány způsoby smyrenskými. Ale na rozdíl od asijských jsou mnohem měkčí a řidčí, již proto, že se jich používalo jako pokrývek na postele a nikoli na zem. Mezi dvěma řadami uzlů probíhá 3—6 nití útkových (5—18 mm šířky) a na 1 dm2 připadá toliko .66—300 uzlů. Podklad nejstar-ších výrobků byl začasté keprový, později plátěný, vlas byl na obou stranách, sešity bývaly ze dvou podélných kusů a vesměs jednobarevné, bez vzoru. Teprve později rozvíjela se výzdoba na kobercích a tu sleduje autor podrobně podle vývoje vzorů, při čemž zasluhuje upozornění jeho postup. Bere totiž zřetel nejen