k jednotlivým motivům, jak bývá v podobných pracích, nýbrž probírá typologický celistvé vzory. Tím dosahuje výsledků ovšem presnejších, neboť může je sledovat, jak se vyvíjely a jak mnohé jsou odvozeny ze starších motivů již konvencionalisovaných nebo degenerovaných. Nezapomíná totiž základního znaku tradičního umění, že jednotlivé motivy jsou stylisovány jako neustálé kopie starých, které se časem mění k nepoznání. A sleduje-li tyto motivy v celkovém vzoru a stopuje-li jejich změny a jejich umístění, dospívá k zajímavým závěrům o skutečném vývoji ornamentu. Po té stránce je práce Sireliusova významná pro každé studium vzorů v Evropě i pro země, ve kterých se tkaní koberců nerozšířilo, neboť ornamentika těchto finských pokrývek nevymyká se z rámce ostatních evropských textilií a obsahuje mnoho prvků shodných i s našimi výšivkami. Zajímavým předmětem studia činí ji kromě toho i ta okolnost, že se přizpůsobovala všem hlavním stylům evropským, a otázka, jak na ně reagovala a jakým způsobem zpracovala vlivy baroka, rokoka i novo-klasicismu.

Nejstarší vzory dochovaných ukázek byly přísně geometrické a to pruhy anebo drobné čtverečky, pravděpodobně pod vlivem tkaných výrobků. Ale vázané uzly dovolují větší rozmanitost, proto záhy geometrické motivy umisťovaly se asymetricky. Vedle čtverců a křížů byly to jmenovitě charakteristický mnoho-tvarý stromek a tulipán. Strom života objevuje se ve finských církevních tkaninách od středověku a častý je i ve sbornících vzorů. Na kobercích se ujal zvlášť ve středním Finsku, kde dal podnět k vytvoření zvláštního skvělého druhu výzdoby. Tulipán, totiž květ se středním srdéčkem a postranními lístky, vyskytuje se na kobercích od roku 1735 a získal si takové obliby, že. byl příčinou k rozrůznění několika druhů vzorových. Vliv různých vzorníku, vydávaných od XVI. století, jako Quentelův Eyn new kunstlich boich, Köln 1527, Hanse Plofera Formbüchlein, Augsburg 1545, Paganův Ornamente delle belle et virtuose dame, 1554, Fůrstův Neues Modelbuch 1650 a j., pokládá Sireiius za tak mocný, že uvažuje dokonce o skupině vzorů, které čerpaly své motivy výhradně z nich: motiv karafiátu, věnečku uprostřed pole, květiny v květináči a pod. V dalších obsažných kapitolách rozebírá podrobně koberce baroka, rokoka a stylu Gustava III. Mezi jejich oblíbené a zdařile stilisované prvky počítá různé květy, lvy nesoucí štíty, tabule s nápisy, guirlandy a pod. Jakožto poslední výhonky stylových vlivů počítá pak koberce romantické doby, která vnesla nové prvky svých zájmů novoklasicistlckých, jako na př. roh štěstěny nebo střely Kupidovy. Konečně zvlášť staví skupinu pokrývek, napodobujících gobeliny a malby, mezi jejichž sujety jsou hojné scény obětování Isáka a Ukřižování. Zvláštní úvahu konečně věnuje obrubám, dále i motivům zvířecím a ptačím a velmi častým motivům figurálním, které nalezl na kobercích nejrůznějších slohů. Postavy snoubenců jistě souvisí s okolností, že pokrývky byly součástí nevěstina věna.