po dobu nynější. Výklady o lidových tradicích zahajuje kritickým přehledem sběratelské práce.

Polský romantismus, jemuž lidové podání bylo důležitým zdrojem inspiračním, čerpal také z tradice běloruské a Jan Czeczot, přítel Mickiewiczův vynikl jako vydavatel prvních větších sborníků běloruských písní. R. 1844 a 1846 vyšly ve Vil-ně „Piosnki wieśniacze z nad Niemna i Dźwiny", dva svazečky, z nichž zejména druhý měl své doby význam, poněvadž přinášel 100 písní, sborníček, sbírku přísloví i pořekadel a také stručnou charakteristiku jazykovou. Ze sbírek Czeczotových později mnozí čerpali, často bez udání pramene. Až do polovice století XIX. se běloruskou lidovou poesií zabývali hlavně Poláci, teprve od let padesátých se počaly objevovati práce ruské, zejména po r. 1863, kdy povstání polské obrátilo zvýšenou pozornost ruské vlády na Bílou Rus a Ukrajinu. V letech šedesátých a sedmdesátých vynikli jako sběratelé: J. Nosovič, rodilý Bělorus a P. Bezsonov, jejichž sborníky tvoří základy vědeckého studia. Z pozdějších pracovníků získali si velikých zásluh hlavně V. Dobrovoljskij, P. Šejn a E. R. Romanov, jehož významnou činnost ocenil prof. Karskij v našem časopise (NVČ. r. XIX.). V novější době přibylo také několik cenných prací pol-ských, z nichž na prvním místě sluší uvésti veliké dílo M. Fede-rowského „Lud białoruski" (3 svazky). Obšírný výčet a ocenění sbírek podal Karskij v díle Bělorusy ve sv. I. (199—340), II. (288 až 299) a v rozsáhlém prvním svazku III. dílu (Narodnaja poe-zija).

Oceniv prameny, z nichž čerpá kritické badání o lidových tradicích, přistupuje Karskij k úhrnnému rozboru typů běloruské lidové poesie. Výstižně charakterisuje 1. zaklínací' formule, 2. písně obřadní, 3. písně ostatní, 4. přísloví a pořekadla, 5. hádanky, 6. pohádky, 7. zbytky hrdinského eposu a 8. písně duchovní. Velice důležité jsou zejména písně obřadní, jež Karskij podle obecného zvyku dělí na dvě skupiny, t. j. na písně připiaté jednak k důležitým slavnostem výročním, jednak k obřadům při narození, svatbě a smrti.

Starobylé rysy se zachovaly v zaříkacích formulích, jejichž původ u všech národů třeba klásti do dob primitivních, animistických názorů o vztazích člověka k přírodě a k silám, které v ní vládnou. Z prostředků, jimiž, jak věřili, bylo lze působiti na přírodu, vážili si prvotní lidé zejména slova, pokládajíce je za hmotný předmět nerozlučně spojený s věcí, kterou označovalo. Vedle slov byl přikládán veliký význam zobrazení předmětu nebo osoby a magickým obřadům. Karskij upozorňuje na obdoby zaříkacích formulí běloruských u jiných národů, připojuje přehled obsahu a nej důležitější literaturu.

Obřadní písně běloruské připomínají svou starodávnou prostotou časy pohanské. Odlehlost běloruských krajů pokrytých bažinatými pralesy a nízká kulturní úroveň obyvatelstva chránily právě tento druh lidové poesie před cizími rušivými