Část druhá se zabývá dějinami běloruské literatury. Již od století XIV. se vyskytují v literárních památkách stopy běloruského jazyka, avšak teprve ve stol. XV. a XVI. jich přibývá a pozvolna se vyhraňuje starý spisovný jazyk běloruský. Tato literatura s počátku zůstávala ve společném rámci ruském a teprve podmanění Bílé Rusi panovníky litevskými podporovalo odlišný rozvoj literární. První období se končí stoletím XVII., kdy běloruské písemnictví bylo úplně zatlačeno literaturou polskou, která vítězně pronikala v kruzích vyšší šlechty a hierarchie. Jako na Ukrajině, také na Bílé Rusi byli strážci domácího písemnictví hlavně příslušníci stavů středních a nižší duchovenstvo. Období usilovné propagandy protestantské a katolické, proti nimž se bránilo pravoslaví na Ukrajině i na Bílé Rusi, zanechalo stopy také v písemnictví běloruském. Jesuité, kteří původně na Litvě a na Bílé Rusi bojovali proti protestantům, dosáhli záhy plného vítězství a soustředili pak své úsilí hlavně na polemiku proti pravoslaví. Zejména kniha Skargova „O jedności Kościoła Bożego" (1577) působila velmi mocně, poněvadž současně byly vydány zákazy stavětí pravoslavné kostely a školy. Tehdy mnoho šlechty přestoupilo na katolictví. Rostoucí vliv polštiny se jeví i v jazyku literárních památek silnou vrstvou polonismů, ano ve století XVIII, užívala inteligence běloruská polštiny. Tradice domácího písemnictví byla přervána a ze starších památek bylo mnoho zničeno lhostejností, ano i nechutí k jazyku, jímž mluvil poddaný lid. Polština ovládla všecky obory a pronikla i do písemnictví nábožen-sko-dogmatického, tak že jediným živým zdrojem běloruského jazyka zůstala řeč lidu, který si také zachoval bohaté poklady své poesie a podání. Po rozdělení Polska připadly běloruské kraje s Litvou Rusku a od té doby se počala šířiti ruština hlavně vlivem úřadů.

Počátkem století XIX. se objevují první pokusy povznesu lidový jazyk zase na úroveň básnickou. Jako na Ukrajině Kotl-jarevskyj zahájil nové období literární pověstnou travestií Aeneidy, tak na území běloruském V. P. Rovinskij zpracoval travestovanou Aeneidu. opíraje se o Kotljarevákého a o veliko-ruskou skladbu Osipovovu. Ze skládání Rovinského, jež vzniklo patrně počátkem století XIX. se zachovaly jen výňatky souborně otištěné až koncem století XIX. V letech čtyřicátých, kdy zájem o místní zabarvení byl v polském písemnictví tak mocný, počali někteří spisovatelé polští psáti také bělorusky. Pocházeli z území běloruského, dobře znali lidový jazyk, ale přece jen vyrůstali v kulturním prostředí polském a nedovedli tak dobře postihnouti lidový svéráz. Psali latinkou, pravopisem polským. Vedle Czeczota, jehož prostičké písně jsou většinou rázu didaktického, zasluhují zmínky A. Rypiński, Jan Barszczewski a nej-populárnější ze všech, V. Dunin-Marcinkevič, katolický kněz, jehož obrázky ze života lidového — psané bělorusky — byly velmi oblíbeny na celém území běloruském. Ostatně i polští