str. 415
básníci jako na př. L. Kondratowicz (Syrokomla) psali básně běloruské. Lze říci, že literatura běloruská vlastně až do konce století XIX. jen živořila, ba nemůžeme ani mluviti o literatuře v plném smyslu slova. Chyběla tradice, vzory, na nichž by se byli mohli vzdělávati mladí spisovatelé, zejména však nebylo čtenářů, neboť ojedinělé pokusy básnické nemohly pronikati do lidu, byly mu cizí a nesrozumitelné. Nebylo také skutečných talentů a kromě toho ruská vláda potlačovala knihy psané bělorusky. V letech šedesátých v době polského povstání se objevilo několik brožurek namířených proti pravoslaví a proti carství, avšak neměly úspěchu, neboť běloruský lid se nepřiklonil k Polákům. Se strany ruské se odpovídalo na tuto propagandu také bělorusky psanými skladbami didaktickými, poučujícími o zrušení nevolnictví atd. Literárního významu všecky tyto projpagační skladby nemají, zůstávají jen dokumenty politického hnutí na území běloruském v bouřlivém období velikých reforem.
Události let šedesátých zvýšily zájem ruské vlády o běloruský lid a tehdy se počíná soustavné studium národopisné. Látky bylo sebráno mnoho, místní inteligence se počala horlivěji zabývati rodným krajem a v letech osmdesátých XIX. století se pokoušejí někteří spisovatelé otiskovati v kalendářích také své drobné skladby psané bělorusky. Ačkoliv zákaz tisknouti běloruské knihy trval, vláda dovolovala tisknouti tyto drobné příspěvky. Ze spisovatelů tohoto období mají jakýsi význam Alexander Jelski (přeložil Mickiewiczova Pana Tadeusze do běloruštiny), Alex. Pščołko, běloruský „národník", autor povídek ze života lidového. Nejnovější literatura běloruská jest v úzké souvislosti s tak řečeným běloruským hnutím, které se rozvinulo hlavně v letech devadesátých, avšak zřejmě se projevilo teprve počátkem stol. XX. v době revoluce r. 1906. Od té doby přibývalo hnutí síly, až konečně revoluce ruská r. 1917 dala Bělorusům možnost, aby sami rozhodli o svém dalším vývoji kulturním a jazykovém. V této nejnovější době běloruského písemnictví se objevili básníci vskutku nadaní, z nichž prof. Karskij klade na první místa Ivana Łuceviče a Konst. Micke-viče. Kniha Karského jistě skvěle splní poslání, které jí autor určil: podává čtenáři, jemuž není přístupno veliké dílo autorovo o Bělorusech, velmi názorný přehled lidového podání běloruského a připojuje také výklad o vývoji běloruské literatury, psaný střízlivě, bez lokálního přeceňování. Podivuhodné znalosti prof. Karského, který ovládá látku do nejmenších podrobností, se projevují také v hutném zpracování. Jen skutečný mistr, mající po ruce veliký materiál, dovede pověděti tolik v knize rozsahu poměrně malého. Jiří Horák.
|
|
