také dokázati,*) že Vuk Kanadžić (Srpske národne pjesme II-1845, bělehradské vydání II. 624—627) svou píseň „Jakšići kušaju ljube" (Jakšići zkoušejí ženy) nezapsal z úst 181etého mladíka z Užice v Srbsku, jak sám tvrdí (slyšeti ji mohl), nýbrž že ji převzal naprosto z chorvatského básníka A. Reljkovće, jenž ji ve svém „Satiru" otiskl roku 1779, aby Slavonce poučil, že nemají důvěřovaiti ženám. Vuk Karadžič otiskl verš za veršem, protože je téměř nepochybná totožnost textu z 18. a 19. stol., a Vuk provedl podle svého; způsobu jen fonetické, tvaroslovné a lexikální změny.

Muslimanští zpěváci zpívali z větší části za odměnu. Begové jim darovali obilí, koně, voly, dokonce páry volů, jak je dostal zpěvák v staroindickém Rigvedě, krávy, ovce, šaty a dukáty, v Hervegovině ještě v minulém století i selské statky. V posledních desetiletích přešlo se však také zde od naturálního hospodářství k peněžnímu, ale sbírky na podnosech v kavárnách vynášely pořád méně, a zpěvák se spíše „uctívá" kávou, čajem, limonádou, cigaretami a tabákem. U křesťanských zpěváků, jestli nejsou naprosto najati, odpadá odměna vůbec; u nich jsou obvyklé jen pocty nápoji a kuřivem. Všichni zpěváci přijímají ochotně nápoje, obzvláště kořalku (rakija), pivo a víno nepůsobí prý dobře na hlas, ale křesťanští zpěváci ani jimi nepohrdají. Škoditi nápoje zpěvákovi nemohou, protože je „vykřičí".

Zpěvákům usnadňují pamatování dlouhých písní známá epická opakování, na př. při poselstvích, a různá cliché na opěvání ženské krásy, hrdiny, obleku, koně, zbraní, souboje atd. Takové loci communes jeden už kulturou blaseovaný mus-limam ještě zpíval, vlastní děj pak vypravoval. Mnozí zpěváci své písně částečně zpívají, částečně vypravují. Jsou mezi nimi i takoví, kteří lépe vypravují než zpívají, ale i takoví, kteří neumějí vůbec vypravovali. Černohorský vojvoda Marko Mil-janov, samouk, napsal nám celé dějiny svého plemene Kuči, kde se střídá prosaické vypravování starých tradicí s verši. Poesie a prósa mohou docela dobře žíti vedle sebe, což má význam pro studium podobných poměrů v staré ústní literatuře jiných národů.

Sedící zpěvák začíná předehrou na gusle aneb tamburici (doprovází-li se tamburicí, může i státi), pak následuje krátký předzpěv, kde mluví o svém umění a tvrdí, že bude zpívati „pravdivou píseň o starých časech" anebo, o „starých hrdinech". Často dává výraz také svému vlasteneckému smýšlení a dělá poklony přítomným osobám, zvláště vyššího- společenského postavení.

O hudební stránce zpěvu nemohu mluviti, nejsa odbor-níkeui. Upozorňuji jen na to, že zpěv je spíše monotónní reci-