Zřídka nacházíme vůdce, kteří by ,sami sebe opěvovali. Nej-zajímavější mezi nimi byl v posledních letech Jusuf Mehomjić v sandžaku novopazarském, který bojoval proti Srbsku po balkánské válce, proti Rakušanům i proti novému království SHS a vedl o tom deník v desetercích, který je uložen v ministerstvu vnitra v Bělehradě, poněvadž ho ztratil na útěku. I jiní lidé, na př. pastýři i pastýřky, kteří děj pozorovali z daleka nebo o něm slyšeli, mohou jej zbásniti. Takové písně sestavovalo více autorů, jejichž jednotlivé verše se přijímaly, opravovaly nebo zamítaly. V černohorském vojsku dělo se tak po bitvách, kdy byly takové válečné zprávy pozorně redigovány, rozesílány v rukopisech mezi vojenské zpěváky a nakonec i tištěny. Vyznamenání v písni zastupovalo na Černé Hoře medaille a řády v jiných armádách. Vůbec je nej větší slávou, může-li se o někom říci: o njem pjesma pjeva, njega pjesmla slaví.

Překvapilo mne velmi, když jsem často slyšel, že větší boje mohou opěvati jen „studovaní", dokonce velmi studovaní lidé, kteří „skončili školy", „studovali dvacet let", nebo jsou takoví „jako vy", při čemž bylo na mne ukázáno: Opravdu obyčejný lidový zpěvák už nemůže přehlédnouti bitvu, které bylo zúčastněno několik černohorských batalionů. Proto také v jihoslovanské epice nenajdeme líčení velkých bitev, nýbrž jen episod a s bitvami spojených dějů; zřídka pak takovou událost, jako je obléhání města. Podle všeho se poznává i to, že si lid sám představuje básníky epických písní jako nadané a při tom velmi vzdělané jednotlivce. A přece dala většinou hercegovská epika Jakobu Grimmovi a slovanským učencům podnět, že věřili v jakýsi mystický původ (vznik) epických lidových písni, stvořených prý celým národem, čemuž věřil na př. velký slovanský filolog Miklosich až do své smrti (1891).

Čistě výpravná epická píseň může býti přece (subjektivní i přes to, že ji vytvořilo více lidí. Proto mohou jednotlivé písně a celé sbírky vzbuditi i velkou nelibost a nespokojenost. Velmi rozšířené „Kosovské Osvětě" Maksima Šobajiče se vytýkalo, že straní Černohorcům a že si příliš málo váži zásluh Herce-govců. Proto se jí zabývaly národní soudy a byla dokonce i spálena! Zvláště často se objevovaly takové spory na Černé Hoře, kde má každé plémě (clan) svou vlastní epiku.

Zmínil jsem se už o tom, že epické písně přecházejí v novinářské články. Potvrzení tohoto dostálo se mně od zpěváků samých. Kterýsi revolucionář, jenž bojoval proti Turecku a Rakousku, a byl vůbec balkánským hajdukem, odpověděl mně na dotaz, proč o svých činech sám nezpíval: „Toho není zapotřebí, to nyní převzali novináři, studovaní," a jak se platí v novinách za osobní zprávy, tak jest možno dostati se za peníze i do národní písně. V Nevesinji mně vypravoval zpěvák Aleksa Joanović, že k jeho strýci po bitvě ve Vučjim Doli (1876) přišli dva „studovaní" a žádali od něho dvě „plety" (asi