dva franky), aby ho popsali jako „junaka", který kosil Turky, ale chuďas si tu slávu nemohl zaplatili.

Kromě válečných události opěvaly se i jiné krvavé srážky, ale i jiné zajímavosti, jako svatby, volby v Bosně a Dalmácii; vydávají se letáky v desetercích, tak se slaví oblíbení političtí vůdci, na př. Štěpán Radić; v minulém roce (1927) viděl jsem v Dalmacii i program lidové strany katolické v takové dosti silné brožurce. Bývalá zemská vláda v Bosně a Hercegovině dostávala dokonce stížnosti i rekursy v desetercích. Jedním slovem, epický verš ještě stále žije v lidu a podobně i ostatní epický materiál. Tak začal zpěvák z okolí Gacka píseň o tom, jak se se mnou seznámil:

t. j. dva četníci, které poslal okresní přednosta, aby ho ke mně dovedli. Na podobné úvody a jiné způsoby heroicko-epické sty-lisace upozornil nedávno G. Gesemann (Studien zur südslavi-schen Votksepik, 65—96). Takové napodobování může přejíti i v parodii; v Bosně mi vypravoval kavárenský zaměstnanec, jak on a jeho přítel v stylu epických písní složili spolu píseň líčící svatbu pyšného bega, kterým byl však chudý sedlák.

Podle tvrzení zpěváků a přesvědčení lidu musily by epické písně býti pravdivé. To neplatí ani o novějších, podle kterých můžeme jen souditi, jak se lid díval na různé události, a ještě méně o starších. O historickou pravdu národních písní veden byl ostrý boj mezi romantickými a kritickými srbskými historiky. Dokázáno je, že poslední srbský car Uroš přežil svého vraha z národní písně o několik měsíců, že Miloš Obilić nebyl zetěm knížete Lazara, že nemohlo býti hádky mezi šve-krušemi, že pravý zeť Vuk Branković nebyl proklínaným zrádcem, kterého potřebuje také národní epika srbská. Vůbec celý cyklus o bitvě na Kosovu roku 1389 je mythem, ale velkolepým. Každý básník, tedy i lidový epický, má právo svou látku zpracovat podle svého vkusu a vymýšleti osoby a děje podle svých potřeb. Nicméně je podklad i mnohých starších písní historický, a novější jsou historické pravdě více nebo měně blízké. Zvláště pozoruhodná je jejich kulturně historická pravdivost, takže se v tom ohledu mohou epické národní písně dožiti ještě rehabilitace. Velmi dobře se v nich odráží feudální život jihoslovanských středověkých pánů, který zachovali muslimani v Bosně a Hercegovině jak v lihu až do druhé polovice 19. stol. Je známo, jaký odpor kladli v povstáních bosenští feudálové proti reformám samých tureckých sultánů, až zlomil jejich sílu Omer paša (1850—1851), bývalý rakouský kadet-šikovatel srbského původu. Do této doby vedli tito feudálové i mezi sebou války a měli zpěváky ve svých vojenských oddílech, aby šířili jejich slávu, bavili a povzbuzovali jejich