vojáky. Docela věrně se líčí v epických písních život, jaký byl na hranicích turecko-rakouských a benátských až do míru Karlovického (1699), později na těchže a na černohorských hranicích a ve vnitrozemí bývalého Turecka.

Národní epika mizí všude, poněvadž není již časová. Feudální aristokracie nezajímá se o ni, neboť její válečná sláva byla zničena již Omerem pašou a úplně okupací Bosny a Hercegoviny. Písně o pohraničních bojích 16. .a 17. století jsou dnes naprostým anachronismem. Moderní právní stát nemůže míti porozumění ani pro hrdinství hajduků. Malé srážky nejsou již na denním pořádku, handžar postoupil své místo opakovačce, strojní pušce a jiným neepickým; zbraním, ve válce není možno někoho vyzvati na souboj, dnes neplatí prý hrdinství, nýbrž „disciplina" a „politika"; strategie a taktika nemůže se již učiti z národní písně. Zpěvákům z povolání vede se pořád hůře a lid sám zpívá pořád méně, poněvadž se hospodářské poměry úplně změnily. Jeden aga (velkostatkář) v severní Bosně vysvětloval mi to takto: „Zpívalo se, když nebylo co dělati (od bezposlice), ale nyní žádá „Švaba" (Němec ve smyslu frc. boche, ale fakticky každý člověk, jenž přešel Sávu s kloboukem nebo čepicí), aby se pracovalo. A když jsem se ptal jednoho katolíka v Hercegovině, přinutil-li jej také Švába, aby již nezpíval, odpověděl: Ne,, ale žena a děti. Křesťanská inteligence působí proti dlouhým svatbám a jiným zhoubným zábavám, na kterých se mnoho zpívalo. Lid sám nelibuje si už tak v epických písních, poněvadž ztrácí víru v jejich pravdivost a účelnost, a mládež dává přednost lyrickým písním, hrám a jiným zábavám. Také sborový zpěv a hudební spolky s lidovými nástroji (tamburaši) zatlačují epické písně. -

V Plevljích v Sandžaku Novopazarském zarazilo mne v roce 1924, jak mne chtěl překvapili srbský zpěváčky spolek svými sbory pod vedením místního popa, a jak sd obecenstvo málo všímalo guslara, zavolaného k vůli mně; docela jinak bylo v muslimanské čítárně, kde četné obecenstvo zpěváka pozorně a s živým zájmem poslouchalo. Nej větší nepřítel zpěváků je však moderní vzdělanost. Sbírky národních písní je zničily (proto jsem získal důvěru mnohých zpěváků teprve, když jsem jim pověděl, že jejich písní zapisovati nebudu), poněvadž dnes může šlechtu, měšťany a venkovský lid pobaviti každé dítě čtením národních písní, což se děje již i v kavárnách. Písně samy ještě zajímají, a děti nosí silné sborníky Matice hrvatske a jiné sbírky do škol, aby je tajně četly.

Nakonec ztratila i národní epika svůj hlavní podklad, pětistoleté nepřátelství proti Turkům. Turecko je dnes daleko a domácí muslimané se po těžkých zkušenostech spřátelili s moderní kulturou a tak daleko se přizpůsobili poměrům, že je jihoslovanská muslimanská organisace dnes vládní stranou v Bělehradě, a že musliman je ministrem obchodu a průmyslu.