jestliže tak poskrovnu setkáváme ,se s písněmi obřadními neho tanečními. Neboť neprovádějí se již obyčeje lidové a neprová-zí je zpěv, ba ani při svatbách nezpívají se zpěvy obřadní, ačkoli v jiných krajích Čech je ještě zaslechneme. Ani dříve, pokud sahá pamět současníků, nuzný život nedal vykvésti tak bohatým obyčejům a nedovolil horalům shromažďovati se ze vzdálených, roztroušených chalup k tak bujným slavnostem jako v kraji. Na Krkonoších zpívá se ponejvíce doima při práci, nanejvýše v hospodě a tím se vysvětluje i zásoba písní..

Tradice sama není ovšem a dávno již nebyla jediným pramenem písní. Obyvatelé čerpali z městské kultury právě tak jako jinde v Čechách a možná i více než jinde. Tradicí udržují se ponejvíce staré písně lidové v užším smyslu slova, jejich počet nečiní však, podle mého odhadu, ani třetinu veškeré zásoby. Kromě toho třeba konstatovati, že jsou to většinou varianty textů rozšířených i jinde. Značné oblibě těší se z psychologických důvodů písně výpravné, drobné balady, a je zajímavé, že podržují starou formaci, jak je známe ze starších sbírek českých, kdežto písně lyrické podléhají větším změnám. Nelze mi vyčerpati podrobně jejich charakteristiku, ale je příznačné, jak projevy citu v daleké většině ustupují momentům ironie. Je jisto, že doba jejich tvoření patří již zcela minulosti a na dotvrzení stačí snad uvésti, že varianty jejich stále chudnou, ať již ztrátou slok anebo naopak hromaděním různých starých prvků. Lidu samému zdají se příliš prosté a krátké. Ale přece stále se tradují a stále zůstávají projevem pravé veselosti. Není bez zajímavosti ani otázka, proč tak důležité místo patří v repertoáru písním vojenským, t. j. o vojácích. Jednak je to vliv vojenské služby, odkud prýští do podání stále nové a nové varianty tradičních písní, ale jednak je to vlivem písní samotných, které stály vždy blízko srdci lidu. Vzpomeňme, že základní rys českých vojenských písní je většinou lyrický, rys, který vznikl u národa potlačeného, jenž nebojoval pro vlastní zájmy, a že vojáci byli děti z chudých českých chaloupek, kteří sloužili namísto bohatých. Podnes kolují ještě staré písně z XVIII, století, kdy verbíři vábili hochy do bílého kabátu, a líčí smutek Odvedených, stesk po domově a po milence, výčitky pánům a nářek na tvrdé tresty vojenské. Ale nikdy neslyšíme ve starších lidových písních chvály vojenské rekovnosti.

Charakteristické pro krkonošský lid je množství písní duchovních. Hory jsou vlastí hloubavých duší a náboženské otázky byly tu vždy živé. Vzpomeňme, že boje o víru zachvívaly po staletí celým národem a že sekty, jež prošly dějinami, nalézaly nakonec úkryt zde v horách. Odtud traduje se nejen dnešní zbožnost lidu, nýbrž více,. filosofická hloubavost o víře. A není bez významu, že i dnes jsou Krkonoše proniknuty spiritismem. Jistě náboženské sklony spolupůsobily, že lid si ucho-