těmto plachetkám i na Moravském Slovensku, na Valašsku i na Hané, odkudž ustálilo se jejich pojmenování „nevěstinská plachta" nebo „úvodnice.".

Je známým zjevem, že obřady udržují krojové součásti nebo i nářadí, která z obvyklého života již vymizela. Na př. slovenská nevěsta obléká se do haleny nebo do mentýky, ač jinak jich ženy již nenosí a zavrhly je. Chebská nevěsta brala na sebe dlouhý plášť, kterého by ženy jindy již nebyly oblékly. Černohorská nevěsta Kučů přehodí si přes hlavu červenou struku, které ženy nenosí, ale „mladá", díky konservativnosti obřadů, stále ještě jí používá. V Kopernici u Kremnice svatební hosté jedí dřevěnými lžícemi z dřevěné mísy, ačkoli v denním životě dávno se dřevěným nádobím opovrhlo a pod.14)

Soudím tedy, že i zvyk nositi při svatbě a při úvodě pre-steradlo je zbytkem z dob, kdy bylo běžné odívati se jím při každé cestě. Jestliže tedy v některých oblastech nosí se pre-steradlo (nebo pólka) každého svátku, pokládám to za zjev nepřetržitého vývoje, nikoli za zjev profanavaného obřadu. Okolnost, že úvodnice, pólka .atd. při křtu a při úvodě zavíjí dítě a usnadňuje jeho nesení jako všední chůvka, tač a pod., kterým si chůvy v některých krajích (i na Slovensku) přitahují nemluvně k sobě, aby je snáze udržely a ruce zachovaly si volné, mohla sice působit na udržení zvyku, ale nelze ji pokládat za tak významnou, aby byla pohnutkou k němu. Je jisto, že ani sváteční presteradla nepodceňovala se jako svrchní šat, a ženy, které musily docházet daleko do kostela, dosvědčují, kolikrát rády přitáhly si je k tělu a libovaly si, že hřejí a větru nepropustí. V nejsevěrnějším Trenčansku byla to dokonce táž odevadla., která se vázala na způsob pláště, ale která se mohla nosit i kolem loktů, jak naznačuje společný název a jak svědčí i Procházka pro Kolárovice. Podle zрráѵу V. Havelkové kdysi i v moravském Vlčnově (a pravděpodobně i okolí) ženy halily se do svých vyšívaných plachet za nepříznivé pohody tím způsobem, že je napříč založily, přehodily přes hlavu a vpředu přidržely, podobně jako na Kysucách. Nápadné je též, že některá presteradla, zvláště dlouhé plachty se žilinským šitím, bývají zdobeny jen na jednom, konci právě tak jako odevadla poky-sucká. Lidový výklad, že se tak děje pro úsporu, když jeden konec je kryt drahým, není uspokojivý, neboť polky, které se nosily týmž způsobem, vyšívají se vždy ma obou koncích stejně. Není to přežitek typu, který se překládal i napříč? Či působila tu .analogie koutních plachet? Příspěvkem může sloužit i nitranský název polky „odevačka", který naznačuje, že se jí přikládal význam plachty oděvací. Nepadá na váhu, že odě-vačkou rozumí se dnes užší płachetka z jedné šíře plátna.