byvši na ni upozorněna nápadnou shodou nejzákladnějších znaků, aby na konec prohlásila lidové umění za odlesk kultury městské, jež jediná byla nositelkou vývoje, tedy za zjev v principu nepůvodní, žijící z výtěžků monumentálního slohu a mající k němu týž poměr, jaký měl lid k městu. Pokládám za dostatečně dokázané, že slohová forma městská se postupem času dostává na venkov, a to zejména styčnými body, jež mezi nimi byly, kostelem a zámkem, že v rukou primitivního venkovského řemeslníka prodělává přepis, měníc se v onen soubor tvarů na prvý pohled svérázných, jež nazýváme, s ohledem na autora nebo spotřebitele, tradičně „lidovým" uměním.

Předpokládám, že není třeba znovu dokazovali, že jediným měřítkem k stanovení nároku na titul „lidový" je stupeň tohoto přepisu, tedy že není jím již ani forma sama, ani rasová příslušnost autorova, nýbrž vývojové niveau, na němž se transformace tvaru původně slohového právě zastavila. Chtěl bych však stanovití klady tohoto přepisu, upozorniti na způsob, jakým proběhl, usouditi z něho na umělecký charakter lidu a posléze pokusili se o 'definici lidového umění. Je totiž jisto, že lid nepřevzal městskou formu pasivně, v pouhých kopiích, nýbrž že ji přizpůsobil svému uměleckému cítění, svými potřebám, technikám a dovednostem a že si ji upravil, aby ji přiblížil svému kulturnímu stupni. Při tom byl činný i v uměleckém smyslu, uplatnil svůj přirozený vkus a pozorovací nadání a vytvořil tak formu velmi půvabnou, procítěnou a třeba přiznati, že i vývojově zajímavou, často zajímavější, než byla ona původní.

Půjde-li tedy o to, poistřehnouti několik vlastností lidového umění, jasných snad ve výsledné podobě, k níž se přepisem došto, avšak skrytých v mezistupních vývoje a stopovati krok za krokem na příkladech sestupnou linii vývoje, pak prodělá monumentální forma před našima očima znovu onen rustikali-sující proces, jejž zvolna proběhla, měníc se v lidovou. Netvrdím sice, že nalezneme znaky podstatně nové, neboť principy tohoto proměňování nejsou tak nenápadné, avšak získáme za to skupiny poznatků logicky ze sebe se vyvíjejících a jejich cena bude didaktická, v přesvědčivosti, jasnosti a zákonitosti. Projdeme proto v příkladech základními odvětvími lidové tvorby, stanovíme si rozdíly mezi monumentální předlohou a jejím lidovým přepisem a sestavíme je takřka v schéma, z něhož nakonec vyplyne, vyzdvižením vlastností společných všech těchto skupin, povšechná charakteristika lidového umění.

Pro stanovení způsobu závislosti lidových prvků na formách umění monumientálního je nej poučnější lidová ornamentika. Zdá se, že lid byl v tomto oboru nejčinnější, neboť nejdál tu došel na cestě z monumentálního umění vycházející a nejsnadněji vtiskl formě původně mezinárodní povahy svůj charakter. Už z počtu zachovaných příkladů a jejich převahy nad ostatními památkami lidové tvorby bylo by dovoleno usu-