hu s c h! d u r c h d i e L ü f t e , h u r 1 i b u r 1 i!, dále v Immer-mannově „Münchhausen" (1838—39): hurli bur li muß es geben; Bürger užil formy h u r l1 ip u r 'l (etwas hinabstürzen), Goethe pak Zmocněného b u r 1 u r 1 i b u r 'l i (i n s Thal den Kerl schmeißen). Naproti tomu má angličtina hurlyburly jakožto subst. a aidij. (nemůže tedy německá interjekee býti přejata z angl., jak Weigandův-Hirtův slovník učí), a to s význ. „zmatek, vřava, vzbouření", resp. „zmatený, povykujíeí, buričský". Toto adjektivum vyškytá se i ve francouzštině i bývá tam pokládáno za slovo přejaté z anghčtiny, což je vzhledem ke zjištěné námi chudobě románštiny na takových zvukodobných útvarech a se zřetelem k neúplné formě rýmové zcela dobře možno; franc, hurluberlu značí podle Littrého „celui qui est inconsideré, brusque, étourdi, tedy nepředložený, prudký, lehkomyslný", a v 17. stol. značilo hurlubrelu dokonce „une sorte de coiífure de femme". Ostatně skotské hurlyburly zpodstatnělo ve významu „poslední, zadní, t. j. ne zrovna v pořádku spěchající voj, 'die Nachzügler". Co do chronologie jest anglické hurly-burly známo asi od r. 1540, ale

0 něco dříve se vyškytá jistě už sekundární hurlynge and b u r 1 y n g e (Oxf. slovník).

Jednoduché (jaksi poloviční) h u r r 1 i ' a nadpoloviční h u r r 1 i bub značí ve švýcarštině „čamrdu" a sloveso hurr-

1 e n „hráti si s čamrdou". Totéž horskoněmecké sloveso h u r 1 e n (horlen), ovšem s druhotvary hurgeln atp. v bavorštine a ve franštině a s výlučnými tvary h u r g I e n (borgten i k u r g 1 e n) ve švábštině znamená „fcutáleti, kouleti", kdežto v ostatní germánštině, totiž v nizoněm. h u r r e 1 n, nizozemském, h o r r e 1 e n, anglickém h u r 1, je základním významem „mršti-ti, strkati" (v anglickém h u r 1 ovšem také „bouřiti, skučeti

0 vichru" a vůbec „prýštiti se, vířiti", kterýžto poslední odstín svědčí těž norskému nářečnímu h u r la). Anglické h u r 1, jakož

1 odvozené (pův. participiální) hur ling, vyznačuje druh hry s honěným míčem, nizoněmecké adj. hurr 1 je „polekaný, ohromený, rozhorlený". Subst. horle f., doložené v němčině z 15. stol., je názvem střečka nebo čmeláka, subst. horlitze, h orli t z e f. pojmenování sršně. Máme však i složené interjekce: už středohornoněmecké h u r 1 e b ü s i h u r 1 a b u s s význ. „Hurlehaus, vřava, rámus, Saus u. Braus", kromě toho „hlučící puška n. dělo", čemuž odpovídá nizoněmecké huriputz „rána, šťouchnutí";16) potom dánské hurlumhei (= dial. švédskému hurrum-hei se základem ještě jednodušším; obakrát jest tu b zastoupeno m!) s význ. „zmatený spěch"'.