Nejen h u r (r)l i, nýbrž i souběžné b u r (r)l i žije v germán-štině, resp. němčině, samostatně. Významy nebyly tu vždy správně vykládány, nej sou také tak průzračné jako při h u r (r)l i. Přesto je jisto, že původní podstata zvulkoslovná tkví v německém slovese bur len (pur len), praví-li se o lenivci, že „b u r 11 u. b u r 11 und es wird nichts", dále ve výraze j e m a n-d e n bur len s význ. „škádliti" a v složeninách (die Pferd e) a n p urien „bičem poháněti" atp.; ovšem ve vazbě Kartoffeln aus der Er d e b u r 1 e n, ač zase dobře tu vyniká strkavý ten pohyb, ztrácí se prvotný základ, řekne-li se, že je to jen „aus der Erde heben", proti čemuž naše „dobýlvati" jest jistě barvitější. A mužské subst. Burlabaus „nomen bom-bardae tonantis" nebo ve švábštině též „ein Schnappsack von haarichtem Leder" (s možnou kontaminací s neutrem das b ü r 1 i „Bürdlein") dojista nechová v prvém svém členu imperativ od slovesa bur 1 e n „heben", nýbrž je věrným protějškem k hořejšímu Hurlebaus. V angličtině náleží sem dnes neobvyklá slovesa burl a burly „vytryskiiouti", dále subst. burle, burly a bur lin g „zmatek, vřava", vedle rovněž zastaralého převráceného burl y-h u r 1 y.

Samo h u r(r)l i atp. zakladá se, jak je tu zvláště dobře vidět, zase na zvukodobném hurr atd., podobně bur (r)li na prostším bur r (pur r), jež nemá daleko k elementárnímu br, brr, vyjadřujícímu pocit zimy nebo hrůzy nebo vůbec prudkého pocitu. Tvary liurrli, bur r! i se pokládají všeobecně za itera-tiva, utvořená právě oním přistoupivším tento výjkilad můžeme nyní rozšířiti na všeliké útvary s vnitřním -rl-. Utvař tedy ještě prostší, ne iterativní, máme v ang'1. hurry-burry, značícím opět „spěch, přenáhlení", dále v hurr-burr „lopucha"; nebude od místa, připomeneme-li zde také odchylné h u r r y-s ku r r y, jež jako adv. značí „v nepořádku" a jako subst. „zmatek, překotný spěch". Samostatné zvukodobné hurr17) nebo hurr e — zpravidla zdvojené — je význakem šumného spěchu nebo vzlétání ptactva v němčině (anglicky hurr značí spíše „bzučení, bručení"); z citoslovce (ne imperativu!) hurr (e) + ä vzniká už v střední h. němčině hurrä = nhněm. (od 2. pol. XVIII, století) húrra n. hurráh „als Hetz-, Eil- und Jagd-ruf, als Freuden- und schließlich als Schlachtruf (v osvoboz. válkách)". K tomu řadí se pak slovesa: anglické hurr y „spě-chati", středo- a novohornoněmecké hurr e n i nizozemské h o r r e n „sich sausend bewegen", dial. též „blind hineinstürmen", naproti tomu už staroseverské hurra a pozdější jeho střídnice (mimo norštinu dialektické) „bzučeti, mumlati, šuměti" atp. Anglické subst. hurr y je „spěch, bouřlivost, rámus", německé, patrně švýcarské h u r r i, přijaté i od Goetha, „srážka, hlučná hádka, spor". Adjektivum hurr ig u. se'hnurrig (u Fr. Mullera) má znázorniti vířivý pocit v chu-