ráno je otcem odměněn. Kolářova úprava je zvlášť v konci i z obsahu patrna.

Povídka, vypravovaná Kubínovi Rosalií Vaňoučkovou, sedmaosmdesátiletou výměnkářkou, která ráda čítala všechno, co jí přišlo do rukou, jeví různé vlivy: vypravěčka si nebyla textem jista. (Kubín Pk I. č. 71.) Silný Tonda a bojácný Nácek najdou na hřbitově mrtvého, jenž naříká, že nemůže do země. Toník ho pochová, mrtvý mu řekne, bude-li potřebovat, aby si na něho vzpomněl. (To je počátek látek o vděčném mrtvém. Ale vypravěčka dál od té látky upouští, užívá jen té pomoci mrtvého, aby vyložila Toníkovu sílu. Nahrazuje se tím kouzelný vliv rubáše.) Oba druzi jdou přenocovat do strašidelného dvorce. V noci cosi křičí, že spadne. Nácek volá, ať spadne, tak jpadají údy, nakonec hlava, složí se duch, jenž počne Nácka, ležícího na kraji, bít holí. Druhý den měli jídla dost, v noci zas se tak zjevil duch, Nácek tentokrát spal vzadu, ale duch počal bít toho zadního. (Tento žert s bitím připletl se vypravěčce do textu z povídek o Kristu a sv. Petru.) Toník se chytí s duchem do křížku, duch „neměl na něho právo". Třetí noc bylo ticho, tak tam žili čtvrt roku, našli pak v sklepě bečku peněz. Nácek do ní hrábl, dostal neviditelnou facku. Toník vzpomněl na mrtvého, dal do vzduchu tři facky, duch jim pak řekl, že jim ty peníze patří, ale Toník má přednost. (Vypravěčka si tu upravila stručně to, co si pamatovala z joůvodního znění. Vzpomněla si však, že jeden z hlídačů byl duchy zahuben — jak je patrno z textu Slavie II. 2. č. 21 i z textu Příhodova — a pokusila se vyprávět to v dodatku.) Do dvorce přijde jakýsi silák, ale šelma, požádá je, aby ho tam nechali. Chce se zmocnit pokladu, zabije jednou ranou Nácka, ale Toník vzpomene na mrtvého a zabije útočníka, zažene ho. Poklad zůstane Toníkovi, jenž se ožení.

Další tři povídky v českém podání jsou jen trosky té původní látky, různě upravené.

Anna Kuličková, řečná babka, vypravovala Kubínovi padesát povídek, z kterých u patnácti lze zjistit přímý knižní pramen; povídala také povídku o ukradeném rubáši (Kubín Pk. I. č. 42), ale tak upravenou, že připomíná nějaké zvláštní knižní spracovaní v slohu kalendářových povídek. Řezník Pepek přijde na vandru večer k městu, ale brány jsou zavřeny; vleze na kostelní věž na hřbitově u města. Vidí nebožtíka lézt z hrobu, nebožtík svleče košili a podvlékačky, zmizí. Pepek si vymění to čisté prádlo za své, špinavé. Za hodinu se mrtvý vrátí, volá na Pepíka, aby mu dal prádlo, Pepík se brání, že je toho špinavého do hlíny dost (srv. Kubín Pk. I. č. 184). Tak třikrát, mrtvý musí v špinavém prádle do hrobu. (Lezení na věž je vynecháno. Ráno jde Pepík na snídaní „do té samé hospody, co je ten šenkýř chodil strašit". (Vypravěčka zapomněla, že o hospodě a šenkýři dřív nic neříkala.) Dcera, švadlena, nese pivo, pozná otcovu košili. Jde to říci matce, matka se jde pře-