Škola! Tu je nejlépe vidět, co „čváci" dovedou natropit. Když Němci odňali našim r. 1872 školu načisto, tak je to bolestně rozvášnilo, že šli jí hájit cepy a motykami proti cizím učitelům — ovšem marně. Děti jejich nesměly pak pronésti ani slůvka rodného, rechtor zakázal! Tu ihned byl trest „ich darf nicht mährisch sprechen", p jet set razu napisać na druhi dźeń na šrajbichli, na jednu listku. I museli pokazać — kdo ňema? A nemjeła cela klasa nić! A tag bili zaraz bici na rić, na ruku, dostał trćinu na tupu ... A ejhle, jaká ironie! Když jsme jim ty národní školy po 50 letech vraceli, se stejnou vystoupili proti nám. S kijami šli na nas! Ďecka z bubnem a ňemeckimi prapori chodzili, same Deutschland über alles, šandaři museli chraňic učite-ľuf, abi jich ňeutlukli, kamenami po nich hazali. — Dnes je tu již naše školství v utěšeném chodu. Hlučín dostal reálné gymnasium a obce venkovské namnoze budovy, jež udiví svou výstavností. Ovšem vtírá se otázka: chceme toto území odněmčit, či ponecháním německých škol (Sudice, Třebom) a tříd (Rohov, Pišc. . .) i nadál sami ži-viti germanisaci, již tu Prusko zašilo? Ba nastoj! političtí činitelé a jejich nohsledi volají po německých školách i do jiných obcí hlučínských. Zkrátka, na obou stranách je doba úporného zápolení, ve kterém naši vyhrají, zůstanou-li pevní, před diktátem zákona neústupní a radostně dychtiví vší osvětné práce.

Lid zdejší, dlouhou porobou zbavený svých národních statků duchovních, hleděl si toho, aby si aspoň dva z nich zachoval co nejdéle: rodnou řeč a píseň. Hlučínsko je dosud panenskou zemí zpěvu. Milovníků lidové písně je tu nespočet. Jsou i takové případy, nám již nezvyklé, že děvucha, čeká-li na vlak, zahání svou nudu písněmi! Znaje dojista tuto věc, zabočil sem nejeden sběratel, j. prof. Sudek, Dr. Myslivec, Inž. Alois K a c i v, všichni z Opavy. Také odbor Osvětového svazu hleděl hned s počátku spolupůsobit a rozeslal po obcích své dotazníky. Ale kupodivu! at také mně kdekoliv kdo zpíval, neměl o takovém dotazníku vůbec povědomí, nedošel ho. A byli to zpěváci s bohatými fondy, j. Kostelníkova v Jasenkách, Sukač v Bo-rovníkách, Černíková v Petřkovicích, atd. I jest viděti, že cesta dotazníková je k tomuto účelu zcela nejistá.

Také druhý statek, rodnou řeč, uhájil si zdejší lid napořád až dodnes. Moravčina je dialekt velmi bohatý a krásný, i také pro život češtiny na výsost poučný. Je to dialekt přechodní mezi češtinou a polštinou. Z prvků polských poznáváme hlavně tyto:

prízvuk je vůbec na předposlední slabice;

není délky, leda pořídku v emfázi; v Hlučíně, kde se držela řeč z doby české, jako krásnější, městská, staří lidé (na př. 731etý Matušek) vyslovují dlouze slabiku prízvučnou: národ, Maďaři, kobzolánki:

panují šeplavé souhlásky ć, ś, z', dé — ovšem při stálém potýkání obou jazyků ozve se i výslovnost česká: ćma, robić, sliść, će, ći — v noci, skruřii, robiř, jecŕ, ďečo a p.;

śemeno, kośisko, v leśe, złość, liści;

z'ima, żeli — zele, zeleni, f Praze a pod.;

díevucha, dźećo, diivoki, idze — ďevucha, ďečo, z ďeťem, iďe a pod.;