2. František Vašíček, 67ůetý štěrkař (šestdesat sedům, šcerk vibirajum). Prostý člověk, bez četby a podobných zájmů.

Jeden pan mněl psa, a tak mu každi přał. To bił mladi, každi ho hłaskał.28) A potim jak už bił stari, tu každi śel a kopnuł ho. I tak se ten pes zvandroval a už bił hrubje hładni, a tam lećeł taki stari vrabeľ, tak ten pes ho chćeł chićić, co bi se ze-zrał. Chćeł ho zažrac. A ten vrabl mu pravi, jak je stari a chudi, na mňe už ňeňi vela, to bi se vela ňepožral. A potim pravi. „Tu pujdum do lesa dźeći s objedem, a ja budu před tima dźećoma skakać a oňi řeknum —• á, to je vrabeľ! a polećum za mnum a ti objedi postavjum, a ja budu před nima skakać a oňi mňe budum honić, a ti zaťim zežer ti objedi." A potom jak se nažral ten pes, to si lehnul na cestu a vrabeľ šednuí na strom. A potim jechał kičmař s korałkum a ten pes se ňeumknuí'.20) Tak ten kičmař vitahnul sošku z voza a zabił toho psa. A vrabeľ mu pravi: „Dočkej, za to ći ja zrobim štiri škodi." Tak ten vrabt skočit koňovi do ucha a ten skoki vzal tu sošku a řnul30) ho přez hlavu toho koňa i zabil ho. A vrabeľ viskočil z ucha a śednuł na bečku a ten kičmař lećeł zas tum soškum na toho vrabľa a chcel ho zabić. A un řnui kolem něho. A vrabeľ pravi: „Niž do dom přideš, to budzeš mieć na hůře fšecko žito zežrane." Tak ten kičmař nechał to stać fšecko a lećeł do dom. „Babo, podź skoki na huru, bo nam vrabľe fšecko žito sežerum." A tag biła pľna hura vrabľi. A tak to žito žrali. A jak oňi tam viezli, tuš fšicke ućikli, ene ten stari vrabeľ zostal, bo ňemuh utećć tak ostro. Tak teho vrabľa honili a vřešceli: oto31) jest! oto jest! A ten kičmař mneł hubu otevřitu, a ten vrabeľ mu skočit do hubi. A potim pravi: „Babo, podź, a ves32) kosák33) a ja ho, vrablika, viseru, a to mu hlavu utňeš." A tak un vzal to načim (bojtlik)34) a potim prepomneł, a ona s kosakem stała, a on to načiňi pusćił, a ona misleła, že to ten vrabeľ, i utła mu to. Vrabeľ pravil: „To maš štiri škodi za to."

Bila jedna princesa, a ta biła strašně smutna. Kral i maćička bili s toho mišuge, pomotaní. Tak ten kráľ postavil novinu, gdibi gdo přišel a zrobił, co bi se rosmiała. Chodzili kunštovňe nastrojeni, ale ona została dicki smutna. Žid jeden tež se rozmaite nastrojil, šelmak to bił, a prubuje co zaškvařic,35) abi ju rosmiał. Ale ňic nepomáhalo, ta została zabočena.36) I tu si misleł, že takovej špas dosud nesliseła, i zabrunknuť37) strašne. „M! ňe-ma. rozumu!" a kráľ ho nechal vihnac. A ten žid šel a potkal chłopa, mňel plašč rozerváni od spotku do vrchu. Enem cestum šel a ten žid ho potkał. A pravit: „Ja vim, kaj idzeš. Jesli mi daš polovicu, toš