Vypravovatelé užívali se zvláštní oblibou rýmů, ne jenom na konci, tak se končí hromadná povídka č. 437: bidňaha na vsich šukav, a o sobi zabuvav, ščo može jeho bida spitkaty i na vik lyšyt biduvaty. Lutše bulo sydity tycho-i ne ctumaty robyty druhým lycho. Bo vsjakyj sebe pyljnuvav, a druhomu bídu robyty ne dumav. Každyj chodyv svoju dorohoju- i tym-časom rozmyňavsja z bidoju, str. 282. Tak jest rýmováno moralistní zakončení pohádky 488: Chto otca-majky na sluchaje, to ščo jarmarku hnyloho psa njuchaje, a šče i kolo toho, jak sja dobre spravljaje, to i dobrem panom buvaje. Verse Grimmovy pohádky č. 81 končí: Ne durno popam zakrývajut oči, bo vony do čužoho duže ochoči. Choć majut svoji dostatky, — a z umerloho berut manatky. A jak by buly doviljni svojem, to žyly by ščaslyvo z pokojem... atd. se silnou protikněžskou tendencí. Některé legendy jsou celé zveršovaný a rýmovány, str. 112, č. 169, 123, č. 174, 175. V některých pohádkách bývají více méně zpravidla odstavce zveršované, a to málem ve všech literaturách, srv. Joh. Bolte, Name und. Merkmale des Märchens (FFC, č. 36 r. 1920), tak v povídce o lhavé, odřené koze, Bolte-P.

I, 246 a v této sbírce 294, č. 454, 455 téměř stejně jak u Afanas-jeva I, 47, č. 28. Tak volána v povídce o utopené nevěstě matka: vyplyň, vyplyň zolote kače tvoja dytyna revno plače, 494, č. 563. Rovněž ve versi Grimmovy povídky č. 28: Hraj vivčarju, hraj! moho serdenka nožekom ne kraj! Meni sestryčka toje zrobyla, v moje serdenko niž vhorodyla, za kuflyčok jahidočok, za zolo-tyj perstinočok, ščo kavaler dav. 494, č. 564, srv. Manžura 58, Afanasjév II, 119, č. 137 a j. Vydavatel nenaznačil, bohužel, při tisku, že to jsou skutečné verše.

Ze stálých epitet nalézáme jen jara pšenica, 351, 397, běžné ve velkoruských, běloruských i ukrajinských pohádkách, vedle bělojarovaja, co jest nejspíše obmezeno jen na velkorüskou poesii lidovou.

Z reálií budiž poznamenáno, že se po různu zachovaly archaismy tak patrně se starou látkou pohádkovou se zachovala starobylá rekova zbraň: kyj. Pozdě zrozený silák Pokoty-horošok dal si od kováře ukovati kyj-bulavu, ale v obou versích 402, č. 513 a 514 bylo zapomenuto, odkud měl rek železo. Scéna známá ze slovenských versí, srv. Súpis I, 292, byla zapomenuta:

V č, 513 dal si rek ukovati kyj z prodilu, t. j. z jehly bez ouška (!).

V č. 514 pověděl matce, aby poručila to kováři. Rek zkouší pak kyj obvyklým způsobem: vyhodil jej a poručil, aby ho budili, až bude déšť krápati a mrak se blížiti. Po prvé nastavil hlavu, a kyj se rozbil na drobné kousky, po druhé nastavil čelo, a kyj se rozbil, po třetí našel kovář jehlu, když dal. kovárnu zamésti, dal ji za kleště do ohně, jehla začala růsti, a jak ji ukoval, byl to nějaký kyj! Nastavil dlaň, a kyj se nerozbil. Tak vypravuje č 513, str. 403, podobně jak u Čubinského,

II, 239, č. 61, 237, č. 63, 259, č. 64. Kratčeji to líčí č. 514, str. 406: tu nastavoval rek třikráte koleno. Jinak jest to vypsáno v č.