@Sv86

podobně jako na evropském jihu, kde Němci svým slovinským krajanům přezdívali „Vindišar" z německého V in de, windisch.

Dále promluvil Šwela o území, obydleném kdysi starými Srby, o území dnešním, jež se prostírá v Dolní Lužici v okrese chotěbuzském (Cottbus), částečně pak v okresech kalawském, grodkovském a gubinském (Kalau, Spremberg a Guben), v Lužici Horní v okresech kameneckém, wojereckém, rózborském, budyšínském a lubijském (Kamenz, Hoyerswerda, Rothenburg, Bautzen a Löbau; podávám názvy také v německém jazyku pro snadnější orientaci na něm. mapách). Podle Andreeova Hand-atlasu z r. 1924 byl tu lužický živel úředně stanoven takto: Chotěbuzsko 63%, Wojerecko 44%, Budyšínsko 33%, Rózbork 17%, Kamenecko 13%, okresy lubijský, kalawský a grodkovský po 3%. Ve městech žijí: v Chotěbuzu 2%, v Picni (Peitz) 1%, ve Wósporku (Weisenberg) 8%, ve Wojerecích 14%, v Budyšíně (Bautzen) 15%, a v Kulowě (Wittichenau) 33% Lužičanů. Uvádím tato data, poněvadž jsou málo známa. Neodpovídají ovšem skutečnosti: německá statistika zapisuje Lužičany německy mluvící jako Němce. Chystaná již delší dobu vlastní lužická statistika ukáže, zdali je správný onen náhlý úbytek Lužičanů na nějakých 70.000 duší proti odhadovanému počtu 200.000 duší po převratu. Sám tento lužický odhad popře vratový považují za příliš vysoký. Vím z vlastních cest po Lužici po převratu, že s potlačením lužického hnutí za samostatnost poklesla také u vlažných Lužičanů náchylnost k vlastnímu rodu a že se dále hlásí k Němcům jako za světové války. Niederle odhadoval počet Lužičanů k r. 1910 na 150.000 duší, Ant. Boháč toto číslo ve své poslední statistice ve III. svazku Weingartova sborníku „Slované" (Praha 1929, str. 113) snižuje asi na 120.000 duší. Svědomitá lužická statistika je již krajně nutná.

Po předběžných poznámkách všeobecných promluvil Šwela podrobněji o dolnolužickém lidu, jeho kroji, písni, mravech a zvycích, jakožto stránkách, v nichž podnes se nejvíce jeví typický slovanský svéráz. Mužský kroj zašel s minulým stoletím. Ženský kroj vábí svou barvitostí a Šwelovi se zdá být odrazem veselé, bezstarostné duše lidu, ačkoliv i chvíle vážné a truchle mají svůj rázovitý kroj, V podstatě ještě dnes se v Dolní Lužici vyškytá trojí skupina barev kroje: 1. pisane, to jest barevné, živé kroje nedělní, sváteční a slavnostní (hlavní složkou je zelená sukně); 2. šlajchtne (od něm. schlicht) — kroje jednoduché (sukně složených tmavších barev, lapy na hlavě tmavých barev anebo bílé), jež se nosí v pašijovém týdnu, v polosmutku, po požáru anebo v době vojny; 3. c a r n e-č e r n é (černá sukně i kabátec, bílá lapa, bílý šátek přes prsa a bílé punčochy), starší a zejména chudší ženy nosí také černou la-pu. V černém chodí ženy o prvních dnech hlavních svátků, na Veliký pátek, o svátku Nanebevstoupení, v den pokání, na Smrtelnou neděli, o 10. neděli sv. Trojice, o sv. přijímáni a