v době smutku vůbec. Je vyloučeno, tak výslovně podotýká Šwela, aby v uvedené dny se oblékla Dolnolužičanka do, barevného kroje. Šwela pak popisuje jednotlivé součástky krojové, zejména vzletnou lapu, to jest šátek přeuměle na hlavě uvázaný, téměř v každé obci jiného tvaru, jenž bývá podle rozličných potřeb a slavností zaměňován i čepcem nebo čepicí. Bohužel, kroj pro mimořádné příležitosti pomalu zaniká. Podle Šwely -žije lužický kroj dnes ještě v severní polovině okresu chotěbuzského, wětošovského, v osadě Slepo, v západní polovici okresu wojereckého a v katolické oblasti hornolužické. Jestliže se v jiných osadách ještě kroj vyskytuje, je to již jen u starších, osob, které jej s sebou berou do hrobu. Delší životnost mají zajištěnu podle Šwely jen dolnolužické kroje v Blatech a hornolužické katolické, ač ovšem potřebují nejen šetření, ale i podpory. Pro chronologii života dolnolužického kroje je cenný záznam Šwelův, že v jeho osadě dešňjanské naposled měla nevěsta typický „hupac" na hlavě v r. 1917.

Uvádím všechna tato data, zejména barevné roztřídění kroje ve tři skupiny proto, že jich nenalézám ani v starší práci Ad. Černého „Lužice a Lužičtí Srbové" (Praha 1911), ani v knize Ewalda Mullera „Das Wendentum in der Niederlausitz" (Chotěbuz 1922, 2. vyd.), kde je poměrně posud nejdůkladněji o dolnolužickém kroji pojednáno (str. 78—98), ani konečně v nových pracích L. Kuby, ačkoliv tu zase mohu upozorniti na významnou úvahu Kubovu „Smysl kroje lužickosrbského" v Ges-ko-lužickém Věstníku V. 1925, str. 6—8. Jisté jest, že kroj po-nenáhlu jako jinde mizí a že je krajně nutno, aby byl alespoň uchován v místních anebo slovanských národopisných museích. Jak krásný je tento kroj, toho důkazem jsou Kubovy lužické obrazy, získané o dvou cestách po převratu a reprodukované v Kubově „Čtení o Lužici" (Praha 1925), jakož i nové obrazy slovinského malíře Ante Trstenjaka. V některém případě je tu zachycen poslední exemplář starobylého kroje.

Stejně tak cenné a zajímavé jsou další výklady Šwelovy o dolnolužické písni, jež žije posud zejména o přástkách: pod vedením vůdkyně zpěvaček „kantorky" musí se tu za jedinou zimu každá začátečnice naučiti 40 až 50 sborovým zpěvům. Šwela upozorňuje zvláště na lidové písně nábožné, jichž tu je značné množství. Z poslední své cesty po Lužici o Velikonocích 1929 mám sám v paměti velmi pěkné sbory, jež zpívaly dívky v Dešně pod vedením své „kantorky" asi ve dvacetičlenném sboru na Veliký pátek. Byly to zpěvy pašijové prastarých slov a prastaré originální vážné melodie, po vzkříšení Kristově zaměněné zpěvy o z mrtvých vstání Kristově. Dvě takové písně se mi podařilo zapsati do fonografu při nedávných zápisech pro archiv České akademie věd a umění za vedení prof. Per-nota a prof. Chlumského. Je to zpěv Stanul, jo gorej Jesom Christ, Hale-haleluja", zpívaný dvěma dívkami ze Żyłowa a z Gór, a to se zajímavými varianty textovými i melodickými.