arménske, indické a hellenistické, t. j: civilisací územi dobytých kočovníky. Tak se vytváří civilisace, slučující umění i tradici různého původu. Autor přijímá rozdělení Strzygowského, jež na pevnině eurasijské rozeznává trojí pásmo kulturní: jižní, zaujímající stará střediska kultúrni, kde člověk velmi záhy přešel od staveb dřevěných ke kamenným a k zobrazování lidské postavy v umění; pásmo severní, jež dlouho zůstalo na stupni staveb dřevěných a při ornamentu a pásmo střední, pásmo kočovníků, kde hlavní význam má stan a zbraně. V umění podnes vládne ornament. Hospodářské podmínky mají vliv také na společenský a státní život kočovníků. Kočovníci jsou pohybliví, přecházejí se svými stády s místa na místo, snadno se stěhují a tím se podstatně liší od národů zemědělských. Ohled na dostatečnou pastvu pro stáda je nutí děliti se na menší celky spravované vládou patriarchální.

časem vznikají uprostřed národů kočovnických náhlá hnutí, naráz se vytvářejí veliké říše vzniklé výbojem, ale záhy se rozpadávají na panství menších hord. Avšak stěhování kočovníků působí, že těmto národům připadla ve světových dějinách úloha býti prostředníky mezi různými kulturními centry eurasijské pevniny. V umění kočovníků autor rozeznává moment trojí: umem je kolektivní a (to souvisí s ustrojením společenským), má ráz domácké výroby. Není pochyby, že středoasijští kočovníci již v dobách předhistorických působili jako prostředníci, jak svědčí na př. badání o Skythech. Jedině prostřednictvím středoasijských kočovníků můžeme vysvětliti fakt, že stilisace zvířecího těla, jaké najdeme v umění starogermánském se podobají stilisacím čínským. V podstatě jde o autochthonní umění kočovnické, které přejali národové na krajním východě i na severozápadě eurasijského kontinentu. Ze stěhování středoasijských kočovníků má pro Jihoslovany význam invase maďarská a později vpád Turků na Balkán. Není pochyby, zejména příchodem Turků se počíná období silného vlivu orientálního, ale mnoho orientálních prvků bylo na poloostrově balkánském již dříve, pronikaly tam působením antické dekadence římské, později prostřednictvím umění byzantského a umění první doby křesťanské. Přihlížeje k silnému pronikání ornamentálních prvků středoasijských v lidovém umění jihoslovanském, autor soudí, že maďarské i jihoslovanské elementy vzešly z téhož středoasijského pramene, ovšem s tím rozdílem, že na území maďarském se ony motivy objevily v době invase, kdežto na území jihoslovanském hlavně teprve po vpádu tureckém. Ovšem je přirozené, že od sousedních Maďarů leccos pronikalo také k Slovanům a naopak. Takto tedy pronikají do umění selského lidu jihoslovanského kočovnické složky umělecké jednak prostřednictvim lidu maďarského, který zachoval tyto prvky středoasijské jednak prostřednictvím Turků, kteří přinášeli s sebou kočovnické elementy umění islamského. Přejímání usnadňovala psychologická příbuznost, poněvadž také umění selské se vyvíjelo na podkladě kolektivním. Proto se také ony prvky umění kočovnického zachovaly věrněji. Bylo by třeba, aby se také na př. lidové umění hlavně na Slovensku a na Podkarpatské Kusí prozkoumalo s tohoto hlediska. Autor, konservátor záhřebského musea podal svou statí nabádavý podnět. — Dr. Stanko Vurnik. Studija o glas-beni folklori na Belokranjskem. Hudební folklor slovanský jest pole až posud málo zpracované, a proto každý vážný příspěvek je vítán. Autor se zabývá jihovýchodní oblastí slovinského území jazykového, tak řeč. Bjelo-kranjci, kteří tvoří jakýsi přechod k etnografické oblasti východoevropské. Lidová píseň, která se u Bjelokranjců až posud zachovala, je harmonicky chudší než píseň alpská je motivicky jednotvárnější a její nejvýznačnější rys je rytmus. "Úhrnem se v písni této projevují podstatné rysy belokranjské etnografické kultury vůbec: „Jest abstraktní a idealistická, najdeme v ní ještě rozmanité přežitky středověké", které autor pokládá za „autochthonní východoevropskou duchovou konstelaci , nikoliv jen za svědectví vývojového stupně tamější kultury. — Nikola Radojčič: Srpski Abagar. Studie podrobně popisuje desky s dřevoryty, chované v Král. státní knih. v Ljubljani. Dřevoryty byly provedeny podle benátských tisků ve stol. XVI. a vznikly patrně na západním území srbochorvatském, poněvadž v textu se na místo slova „veštica" (kouzelnice, čarodějnice) objevuje slovo „coprnica" (z německého „Zauberin"), užívané na západě od stol. XVI. Obsah desek je z oblasti litera-