Tato rukověť ruských lidových podání jest určena nikoliv přímo pro posluchače universitní, nýbrž pro obecenstvo, které nemůže se účastniti výkladů universitních, a jest částí celé řady knih vydávaných Moskevskou universitou pro takové poslucháčstvo, čtenářstvo. Ale nelze proto klásti 'na ni jiné měřítko. Především poutá naši pozornost jako typická ukázka, kterak předmět na první pohled zcela vzdálený denních politických hesel se může za nynější doby vykládali s jediného ostře vyhraněného hlediska, a jak veškeré myšlení jest zregu-lováno podle učení dnes výhradně panujícího SSSR, ba jedině dovoleného ...

V úvodní kapitole odůvodňuje se cizokrajní název folklor místo terminu, který byl dosud v Rusku běžný: „narodnaja slovesnosť' aneb „ustnaja slovesnosť', „narodnaja poezija" Spisovatel činí hlavní námitky proti přívlastku „narodnyj": S rozvojem „sociologické, marxistické metody" vyžadující nej-větší určitosti v poměru k sociologickým pojmům" vzrostly námitky proti starému terminu; „narodnyj" jest slovo zbavené „precisní třídní charakteristiky". Při druhém terminu „ustnaja" obchází se mlčením sociologický podklad. Menší odpor vzbuzuje slovo „slovesnosť', jen že neobsahuje veškeren kruh jevů, které jsou objektem naší discipliny. Dává tudíž přednost cizímu slovu, ač přece toto teprve „obchází mlčením třídní ráz". Předností toho terminu jest, že připouští ještě jiné přívlastky, blíže jej určující: „chudožstvennyj", „religioznyj", juridičeskij" a j. Do své knihy nepojal však spisovatel všecky oblasti folkloru, než obme-zii se jen na poesii epickou, a prosaickou epiku, t. j. pohádky (skazki), do kterých pojímá všechny povídky až po pověsti nej-různějšího rázu i anekdoty. Dále stručně se ukazuje, v jakých sociálních prostředích se lidová podání veršovaná i prosaická tvořila od raného středověku počínajíc. Celou knihou táhne se snaha ukazovati, že každá společenská třída měla svoje vlastní písně, povídky atd. Nenalézáme u něho myšlenku traktovanou staršími učenci, že v starších dobách nebylo takové propasti mezi různými stavy, zvláště panským a selským, jak se spatřuje v době nové. Ba pro něho jsou rozdíly zcela v duchu nyní vše-vládnoucího učení též mezi selským lidem, selský stav byl ekonomicky i sociálně diferencován a jest třeba činiti konec „romantickým" představám o mužíkovi vůbec (str. 10). Jiná jsou podání mezi zámožným stavem selským, jiná mezi vesnickou chudinou atd. Každý stav má svoje tradice, i dělníci na lodích povolžských a j. (burláci), i vozkové, i vojáci, i sluhové panští (lakejskij folklor), i dělníci fabriční za dnešních dob, i vězňové atd. Třídní princip dohání se takto do krajností! Pochvalně musíme podškrtnouti, že spisovatel se rozhodně staví proti učení o jakémsi společném kolektivním tvoření, nýbrž se vším důrazem vytýká, že všechno tvoření bylo a jest jedině individuální, třebas osobnost skladatele písní, povídek jest nezvěstná. Ale právě zásluhou ruských etnografů, sběratelů, kteří