(21—43), kde předvedena celá galerie přerozmanitých typů. Z toho vyvozuje, že byly zcela mylné představy dřívějších vědeckých směrů v lidovědě, že máme co činiti s všenárodní prací tvůrčí, a o lidu jako o čemsi jednotném, celistvém. Uvnitř samého selského lidu jest tvoření pohádek nesmírně různé, jak to nese s sebou sociálně-ekonomická rozvrstvenost vesnice, jak predrevoluční, tak zvláště porevoluční. A tak staví problém sociologisace pohádkového slohu v samém selském stavu vzhledem na sociální diferenciaci jeho. Spisovatel tu jen nadhazuje problémy pro další badání a jest přesvědčen, že soudobá ruská folkloristika „ozbrojena přísnou metodou marxismu" v nej-kratší době dokonale prostuduje diferenciaci sociálního slohu vesnice (str. 44). Následující přehled různých druhů pohádkových jest dosti stručný (str. 45—72), tak o báchorkách, jejich látkách i motivech, recích, kouzelných předmětech, o slohu a j., a dále o zvířecích látkách (57—61), povídkách z obecného života, novelách i anekdotách (61—68) a o legendách (67—72). Nápadné je, že přes zdůrazňování sociální diferenciace selského lidu a toho důsledků v tradicích lidových se neklade otázka, jak se liší tyto tradice v různých krajích obývaných lidem velkoruským O tradicích běloruských a ukrajinských, které pojímali do svých knih starší učenci Speranskij, Savčenko, nemluvě ani o ještě starších, B. M. Sokolov vůbec nejedná.

Zásadní mínění spisovatelova vyslovována jasně a přesně v poslední kapitole knihy (str. 73—111), ve které probírán sociální ráz ruských pohádek, jejich život ve vyšších třídách společenských i ve spodních vrstvách.. Shledává zcela přirozeným, že jest lidová pohádka (tu použito výrazu: „narodnaja skazka", str. 80) naskrze prosáklá „psychologií a ideologií sociálního prostředí, které ji tvoří". Rozbírají se třídní motivy v pohádkách, jak se líčí poměr sedláka k pánovi, ke kupectvu, ke kněžstvu atd. Obecně známé látky jsou přizpůsobeny třídní „psy-choideologii" selského stavu, využity na vyjadřování třídních poměrů k zástupcům nepřátelské,, vykořisťující" (eksploatující, str. 84) třídy. „V pohádkách zapsaných v XX. stol. z úst selského stavu zachovalo se antibojarské rozpoložení myslí Moskevské Rusi" (85). Stejně proti kněžstvu, téměř bezvýhradně jsou v povídkách, anekdotách o knězích rysy propracování „v třídně ekonomickém aspekte" (87), neboť duchovenstvo náleželo do třídy vykořisťující lid. Spisovatel nevzpomíná' si, že veliká část příkladů, které uvádí, náleží do mezinár. zboží, těšícího se z veliké obliby od raného středověku v záp. Evropě. Připomíná tu knihu anekdot vytištěnou ve „Valaamě typografickým uměním klášterních bratří, v roku mrakoběsija", ale zamlčuje, že byla vlastně vytištěna v Ženevě a že tento titul byl nejspíše humoristicky přidán, a že byla taktéž vytištěna v Carihrade. Ostatně nebyla tato kniha tisku schopná v Rusku pro jakousi tendenci protikněžskou, než jako sbírka anekdot velmi kluzkých, jaké se i v Evropě tiskly leda privátně nebo v obmezeném počtu pro