„vědecké účely". Spisovatel přeceňuje význam podobných povídaček a zapomíná, že vypravovatelé si v nich libovali beze zvláštních nepřátelských antipatií, než pro prostou zábavu. Ba-viti bylo předním úkolem této ústní beletrie, jak jest úkolem tištěné literatury. V oddíle „bohatství a chudoba v pohádkách" (str. 81) uvádí velmi četné povídky o bohatém (lakomém) a chudém bratrovi, kde chuďas zastupuje prý vůbec chudinu. A opět nejsou tyto povídky speciální součástkou ruské pohádkové literatury, nýbrž jsou rovněž mezinárodní. „Drobné individuální hospodářství drželo chudého sedláka v těsných mezích bezmocného individualismu — z toho převládání ideje o osobním neštěstí, oďtud neplodnost jeho zápasu za zlepšení svého osobního poměru, svého „štěstí"..." (str. 92). Jako by představa neodvratného osudu byla speciálně ruská a nebyla snad ještě více rozšířena u jiných národů, a velká práce Veselovského a j. by byla marná a upadla zcela v zapomenutí. „Psychologie chudého sedláka odrážela v sobě ten tlak drobné buržoasní ideologie, jak bylo typické pro sedláka v době dorevoluční, v době „vlastnického hospodářství" (sobstvenničeskogo chozjajstva) a kapitalistického nátlaku" (94). „Nej aktivnější a nej zřetelnější projevy třídního zápasu a třídního antagonismu z větší části jsou spojeny s proletarisující se vrstvou vesnice" (95). Mluví zvláště ještě o pohádkách jiných proletářů vesnických, nádeníků, drobných řemeslníků, vojáků a j., dále o pohádkách rozšířených mezi nižšími vrstvami městskými, hlavně mezi dělnictvem továrenským, jehož ústní literatura jest dosud velmi málo prozkoumána, a dokonce mezi „lumpen-proletariátem" (str; 101). Na konec rozbírány ohlasy nejnovějších dob v povídkové literatuře (102). Ukazováno, jak ožily dávné látky legendární i eschatologické, a kterak byly předělány podle soudobých událostí, o antichristu, jak v něm představován bolševik a j. Ukazuje důležitost sbírání nejnovějších podání, aby se studoval vznik „nového socialistického uvědomění" a zánik „vlastnické drobněburžoasní" psychoideologie (str. 105).

Go do podstaty klade B. M. Sokolov právem důraz na sociální živly v pohádkách, jenže přespříliš generalisujě. Zajisté nositelé lidových povídek vybírali z velké zásoby látky podle svých sympatií a antipatií, a podle toho je prepracovávali. Můžeme to pozorovati také u jiných národů. Tak na př. povídka o sedláku, který se krutě vymstil na pánovi, zpracovaná v lidovém tisku ruském z r. 1790, srv. Rovinskij, Rus. nar. kartinki 1, 214, IV, 189, v rozmanitých obměnách jest odedávna v literatuře známá, v severofrancouzském románě o Trubertovi z XIII. st., viz Jakob Ulrich, Romanische Schelmennovellen, 1905, str. 16, kde čteme scénu, jak lstivý hoch namluvil pánovi, aby zkusil obejmouti strom, přivázal a zbil ho. Opakuje se na různých místech, tak v Norvéžsku, Asbjörnsen-Moe, Nordische Volks- und Hausmärchen III, 147, v Slezsku, Malinowski, Powieści ludu pol. II, 163, a u Gagauzů, Radlov, Narěčija tjurk. X, 147, č. 83