Antonín Václavík, Luhačovické Zálesí. Luhačovice 1930. Stran 621, mapa á 180 tabulí se 780 fotografiemi, reprodukcemi, kresbami a náčrty. Cena neudána. (260 Kč?.)

Jak bylo možno bezpečně očekávati, přistoupil Václavík po Podunajské dědině k tematu mnohem širšímu. První jeho práce, jež ovšem se neomezovala pouze na popis jedné dědiny, nýbrž pod tímto titulem přinesla obraz typické vesnice slovenského osídlení bratislavského kraje, a mnoho k poznání juhoslovenské oblasti vůbec, — byla pro autora svědomitou přípravou. Václavík vyzkoušel tu svoje schopnosti, jak národopisný materiál do podrobností sebrati, utříditi, eventuálně vyložiti a popsati. Všechny práce Václavíkovy mají společnou přednost: autor nepřistoupí k práci dříve, dokud ji neovládl do všech podrobností a nevyčerpal předmět, pokud se jen vyčerpati dal; všechny kapitoly ať jsou to z kultury materiemi, nebo duchovní, nebo zjevy sociální pracuje se stejnou přesností, neulehčuje si úkolu v töm nebo onom směru, — i když dobře mezi řádky vyčtete, která kapitola byla psána s nejvěťší chutí. Jsou to- nej-lepší práce směru, nebo, chcete-li školy bratislavské nebo lépe slovenské: zachytiti život lidu. větší nebo menší skupiny a po-dati přesný a podrobný obraz jeho ve všech jeho složkách. Při tom jsme si všichni jistě docela dobře vědomi, že tato' národopisná, etnografická práce není naším konečným cílem, — že vedle ní, nebo lépe řečeno nad ní jest ještě studium srovnávací, a to právě vzhledem k množství primitivního' materiálu, který takto sebereme, srovnávací studium v rámci slovanského národopisu, když ne v rámci všeobecného1. Tento- směr syntetických monografií nevznikl tedy náhodou, nýbrž z vážných, řekl bych metodických důvodů, a částečně i z nutnosti. Naše srovnávací studium bude tím pevnější a určitější, čím pevnější budou jeho základy. Těch doposud tu bylo velmi málo-. Dále jsem přesvědčen, že každý, kdo chce hlouběji pracovati v národopise, má projiti, snad ještě lépe pověděno, prožiti podobnou syntetickou monografii, nejen aby poznal všechny složky lidové kultury, nýbrž aby si uvědomil jejich funkce, vzájemný poměr. Kdo nepoznal na příklad velmi starobylé tradice zvykoslovné, zbavuje se možnosti, měřítka, pro- posuzování, datování (ovšem relativní) jiných zjevů, — i když je ovšem samozřejmé, že v každé složce, tedy i ve zvykosloví jsou celé stupnice ód forem starých až po nejnovější. Také se mně zdá, že za těchto předpokladů srovnávací studium tak zajímavé a svůdné bylo nejen předčasné, ale i nebezpečné, zvláště na půdě slovenské, kde není ještě překonáno nebezpečí vědeckého1 diletan-tismu a romantismu. Posléze.není v Bratislavě ani dosti pomůcek, ani knižních, ani musejních.