Autor v.podtitulku naznačil, že jsou to příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané; myslím, že je přesvědčen, že toto označení je příliš skromné. Je to- bezesporu vedle Moravského Slovenska základní dílo pro národopis východní Moravy. v

Postup je zachován podobný jako u Podunajské dědiny. V úvodní kapitole vymezeny jsou hranice Zálesí, jeho stručná charakteristika, druhá popisuje přírodní podmínky. Třetí, prvotní osídlení, je napsána konservátorem Červinkou, historická část prof. Hosákem. Čtvrtou kapitolou ujímá se opět Václavík slova, líčí nám do> všech podrobností typy zálesské dědiny, obydlí, hospodářských a ostatních staveb s jich tektonikou a vnitřním zařízením. Pátá nám popisuje fysický charakter obyvatelstva, pokrmy, nápoje, kroj, robotu, převrat r. 1918, život v obci, rodině a na pastvě. Zde překvapuje nás bohatost materiálu, jenž je tu sebrán o jídlech, počínaje nejprimi-tivnějšími, pasteveckými, až po jídla zřejmě původu městského; velice cenná a úplná je i stať o> chlebě. Dobře je sebrán a učleněn nesnadný materiál krojový, živě je líčen život v rodině i mimo ni. V úzkostlivé svědomitosti, aby ani jediný kamínek mu nechyběl v jeho pestré mosaice, vypravuje .nám, a dobře vypravuje, i věci, jež obyčejně nejsou předmětem vlastního studia národopisného; ale snad právě proto uniklo mu několik věcí, jež by mohly býti cennými doplňky pro sociologii venkova. V šesté kapitole jest zaměstnání, zemědělství, zahradnictví, chov zvířat a hospodářské poměry, opět množství podrobností, vždyť ani „vícha", haječka na zakázané cestě svou zvláštní formou neujde jeho pozornosti. Zpracování lnu a konopí, provázené roztomilými obrázky je nejpodrobnější, jaké v literatuře máme. Velice se zasloužil autor kapitolou šestou o nemocech a domácím léčení s přehledem nemocí a bylinnou lidovou lékárnou. A jestliže již dříve na mnoha místech autor líčením velmi zajímavých starých tradic lákal ke srovnání, alespoň s podobnými nebo shodnými zjevy slovanskými, když ne všeobecnými, je to1 kapitola osmá, jež po tom přímo volá. Zde je sneseno ze zvykosloví, ať již rodinného-, výročního! nebo příležitostného tolik materiálu, že sotva kde jinde bude překonáno. A jsou to- věci, jež bychom již dnes na Moravě nečekali. Myslím, že se nemýlím, řeknu-li, že jest to kapitola desátá, jež ze všech nejvíce přirostla Václavíkovi k srdci, zde na každé větě vidíte, jak rád o tomto tematu přemýšlel a jak s chutí psal. Je tu také řada dobrých pozorování, i když snad v podrobnostech někdy s autorem nebudeme souhlasit! Uvedu alespoň jedno: na dvou místech uvádí, že ve vývoji a periodách lidové výzdoby dřeva za nejprimitivnější a tedy základní považuje podoby člověka a zvířat v nahodilých, samorostlých podobách. Nemyslím. Zdobiti se je prvek tak primární a základní povahy lidské, ozdoba je starší než šat, — že musí vyvěrat! ze spontánní potřeby celku, z radosti, veselí, hravosti,