Václav Machek: Studie o tvoření výrazů expressivních. Práce z vědeckých ústavů Karlovy university sv. XXVII. V Praze 1930, 8°, s. 155. — Studie, řešíc původ některých slov, dotýká se úzce staré kultury různých národů -a přispívá i k osvětlení cest, kterými se kulturní majetek a nové zjevy- šířily. V některých statích upozorňuje i ná tabu některých výrazů a na víru, která vedla k jejich zákazu a tím budí zájem i etnografů. Zejména exkurs o původu jména pes a psota (psota na Slovensku označuje drobný noční létající hmyz) a úvaha o vzniku slova ropucha vzbuzují pozornost. Autor pokládá je 'za slova záměnná, nahrazující starý společný výraz, neboť vůbec příliš rozmanitá pojmenování některých osob a živočichů u indoevropských národů svědčí pro podobný vznik oněch slov. Slovo pes, odlišné od výrazu jiných indoevropských řečí, vysvětluje autor jako žertovné pojmenování pohrdlivého rázu a to jako odvozeninu z kořene pi, pis, podle lehko pozorovatelného obyčeje psů znamenati význačná místa svým zápachem, jak stále činí některá zvířata divoce žijící„ signali-sujíce tím svou přítomnost a stopu. Název psota, znamenající něco špatného, neřest, přenesen byl na drobné noční motýly, protože lid v nich viděl nečisté duchy, od slova psota odvozeno pak bylo i pojmenování nemoci psotnik, kterou zlé vlivy okolí způsobují. Název ropucha souvisí prý se slovem ropa (vředový hnis, tekutina) a utvořeno je vzhledem ke zjevu ropuchy, jejíž kůže na zádech je drsná, plná vřídků, vylučujících nepříjemnou šťávu. Pťávě tak v žábě, jmenovitě v ropuše, lid předpokládal přeměněné čarodějnice, proto ropucha je rovněž asi slovo záměnné, neboť vyslovení pravého názvu bylo nebezpečné. Zajímavý je i výklad latinského slova rancidus, žluklý, které je uváděno v souvislost se starotureckým výrazem arak, rak, označujícím u asijských národů opojný nápoj z mléka, chutnající podobně starému omastku, a které by znamenalo, že již v starověku poznali Bímané podobné nápoje barbarů.

Obyčej „někoho vysejpat". Otiskl jsem v Národopisném věstníku (XXX. 68—69) zprávu o neznámém mi až do té doby zvyku „někoho vysejpat". Zprávu tu asi otiskly „Lidové Noviny", ježto v nich, v čísle z 8. září 1930 (odpolední vydání), píše Fr. Jurek: „Obyčej, o němž Ferd. Pátek se zmiňuje v „Lidových Novinách",, jako o neznámém jinde mimo Brandýs n. Lab.*), jest znám dobře na Velkomeziříčsku. Chodí-li chasník za děvčetem ve vesnici tajně a druzí chtějí jemu nebo děvčeti ztropit čertovinu, aby se to na ně prozradilo, posypávají řezankou cestičku od dvířek stavení, kde chasník bydlí, k obydlí děvčete, a to v noci na červené pondělí. Někdy z toho bývá hodně smíchu, ale někdy hodně mrzutosti. Proto děvčata před pomlázkou záhy vstávají a najdou-li prosypáno, hledí honem řezanku zamést, než lidé vstanou."

Ve svých „Základech národopisu cikánů v ČSR." praví Frant. Štampach (Nár. Věstník, XXIII., 321), že „Zápisy o cikánech za válek husitských neexistují". Tím je však řečeno příliš mnoho, aspoň zmínka tu je. Prokop písař**) se pokoušel r. 1476 o kroniku Nového města pražského, která se však končí již rokem 1417, a to zprávou o příchodu cikánů do Čech, což