sástojanie na etnografijata v Bálgarija). V ní charakterisoval bulharské národopisné práce počínaje ukrajinským romantikem Jiřím Veneli-nem, jenž již v roce 1837 ve své korespondenci s bulharským buditelem V. E. Aprílovém načrtl první program národopisného zkoumání bulharského. Venelin si tehdy přál, aby byla věnována pozornost zejména národním písním, lidovým krojům, především ženským i s názvoslovím, rozličným obřadům ve výroční svátky a obřadům při rozličných významných dějích z lidského života, konečně také rozličným lidovým pověrám. V rámci tohoto programu pohybovala se bulharská etnografie pak až do r. 1889,. kdy byl založen ministerský Sborník za národní umotvorenija, nauka i kniž-nina. A největší péče byla věnována bulharským národním písním, jež vycházely v samostatných sbornících anebo v rozličných časopisech a revuích, nejen bulharských, ale i ruských a chorvatských.

Založením ministerského Sborníku za vedení prof. Iv. D. Šismánova, přišlo nové období bulharského národopisu, neboť jeho program byl značně rozšířen Načrtl jej sám Šišmanov úvodem k Sborníku v pojednání o významu a úkolech bulharské etnografie. Podal při tom jasný nákres soudobého etnografického badání vůbec, promluvil o pomůckách a metodách, probral jednotlivé odbory etnografického zkoumání a dožadoval se založení spolku, jenž by se zabýval výhradně studiem lidu. Poněvadž se tehdy poměrně málo ještě psalo o studiu hmotné kultury, nepsal o ní ani Šišmanov, a jeho spolupracovníci se řídili po všechna další léta jeho programem, propracovanějším než skromný program Venelinův, neboť se v něm jednalo také o lidových zvycích, o bohaté duševní kultuře lidové, o lidovém umění a konečně také o folkloru dětském. Jasným způsobem, bohatými doklady a paralelami, pečlivou bibliografií, dal Šišmanov skvělý příklad všem spolupracovníkům Sborníku. Teprve po 10 letech upozornil opět Šišmanov na neúplnost etnografických prací bulharských právě po hmotné stránce lidové kultury a přál si také prací z tohoto důležitého oboru. Od té doby množí se bulharské práce také z hmotné lidové kultury.

Vakarelski uvedl některé z těchto prací, jakož všechny své výklady podepřel přesnými údaji bibliografickými. V další části své stati píše o jednotlivých bulharských etnografech od převratu do r. 1929. V čele jich je je předčasně zesnulý prof. Iv. D. Šišmanov (1862—1928),, významný a vážný zakladatel vědecké etnografie bulharské na široké srovnávací základně, autor četných hodnotných prací, známý v celém slovanském světě. Jeho úsilí o vytvoření bulharského etnografického spolku nebylo dosud, bohužel, korunováno plným zdarem. Za to s velikým porozuměním byl přijat jeho návrh na založení Všeslovanského národopisného musea, jejž přednesl na prvním sjezdu slovanských geografů a etnografů v Praze v roce 1924. O uskutečnění musea, pojmenovaného Šafaříkovým, se pilně pracuje. O všestranném působení Šišmanově nás nejlépe přesvědčuje Sborník v čest prof. Šišmanova,' vydaný jeho žáky v r. 1920.

Povolaným nástupcem prof. Šišmanova se stal Michal Arnaudov, jenž zaujal universitní stolici svého učitele a zároveň přejal mnoho z jeho píle a tvořivosti, věnuje při tom zvláštní péči prozkoumání bulharských obyčejů a obřadů. Arnaudov učinil první pokus o kartografický přehled bulharských obyčejů. Vedle Arnaudova nejpilněji v oboru bulharské etnografie, zejména písně, pracoval Anton P. Stoilo v, zemřelý rovněž jako Šišmanov v r. 1928, autor prvního bulharského soustavného Ukazatele-bulharských národních písní v XIX. stol. Vyšly dva' svazky nákladem Bulharské akademie nauk: I. 1815—1860 (1916) а II. 1861—1878 (1918), III. svazek zůstal již v rukopise a nedokončen. Měl přinésti písně z let 1879—1900. Stoilov byl vůbec nejlepším odborníkem v bulharské etnografické systema.-tice. Při tom současně sledoval národopisné práce domácí i cizí a staral se o Izvestija bulharského Etnografického musea, jakož o vydávání znamenitého sborníku „Bulharský, aromunský а albánský folklor".

Výhradně bulharskou hmotnou kulturou se zabývá ředitel Etnografického musea St. Kostov, jenž napsal první studii o bulharském obydlí ve svém pojednání o starých chatách v Banskú (v VI. ročníku musejních