druhů nebo úvahy o formě slovesné. Z této metodické základny roste dílo Jakubcovo, nejzdařilejší a nejpůvodnější tam, kde jde o hutný, jasný výklad českého osvícenství nebo o národně buditelské úsilí básníků údobí romantického, blízkých lidu. Žák Masarykův nemohl zůstati kabinetním učencem, cele zaujatým postavami a díly dob dávno minulých: za knihami se rýsuje život, složitý souhrn sil sociálních, hospodářských i politických, vzrušující zápas buditelů, usilujících rozšířiti kulturní základnu a povznesu úroveň osvětovou atd., takže badatel, usilující zobrąziti toto pozadí literárního vývoje, jest nucen obraceti se také k metodám sociologickým, jak svědčí na př. rozpravy o povaze josefinismu a uvědomování národnostním atd., jakož i výklady, v nichž jde o hlavního hrdinu vývojového dramatu našeho obrození: o lid selský.

Jan Jakubec vzešel z prostředí selského, život a práci na vsi poznal v rodné usedlosti v Libunci na Jičínsku a dostal se na studia v době oživeného ruchu národopisného,. jehož projevem nejvýznam-nějším byla veliká výstava národopisná. Masaryk vědecky i publicisticky zdůrazňoval význam širokých vrstev lidových v usilování politickém zejména u nás, kde bylo třeba nahrazovati zvýšenou prací kolektivní nedostatek šlechty uvědoměle národní. Gebauer povzbuzoval své žáky, aby si všímali živé řeči lidové i ústního podání (písní, pohádek atd.), jeho výklady o dějinách literatury české měly široký základ srovnávací a podávaly cenné pokyny o vlivu středověkého písemnictví na lidové tradice; Masaryk žádal, aby se zabývali vesnicí s hlediska sociologického, aby postupovali od stanoviště popisného národopisu k pokusům o výklad etnologický i sociálně psychologický, aby vedle dní svátečních, jež se zrcadlí v barvitých krojích a výročních obřadech i slavnostech, věnovali pozornost také těžké práci všední a krušnému boji o chléb v chudých vrstvách vesnických. Toto pojetí národopisu zaujalo J. Jakubce a lze říci, že jeho celá dlouholetá čiímost národopisná vyrostla z oněch základů. Miluje vesnici, ale jeho láska vyvěrá z hlubokého poznání a proto v jeho pracích nenajdeme ani přecitlivělého podivu, který se před každým výtva-rem lidové kultury sklání se zbožnou úctou, ani povýšeného přezírání, jež nedoceňuje tvorby lidové a jejího národního dosahu. Jistě to není jen nahodilá záliba literární, obrací-li se Jakubec se zájmem tak živým k našim epigramatikům,1) k starosvetsky jadrným povídkám Šmilovského nebo k selské a maloměstské kronice Jiráskově („U nás"): Sklon k satiře, k úsečným, epigramaticky zahroceným veršům, vtip vždy případný — toť právě charakteristické znaky našeho lidu a tradice, kterou si vytvořil — myslím, že tato shoda zajímavě dokresluje podobiznu badatele, který si i jako literární dějepisec zachovává významné rysy svého selství, smysl pro hutný, téměř úsečný sloh, pro nehledaný výraz citu, pro nestrojenou upřím-