nost; je bytostně blízký lidovému přísloví, písním, písmáckým skládáním a vůbec všem druhům slovesné kultury lidové, v nichž celá pokolení ukládala vzpomínky na robotní útlak, na boje za svobodu víry, na selské rebelie, ale také svůj osobitý pohled na prostou krásu selské přírody, srdečnost vztahů rodinných i nenapodobitelnou vroucnost lásky. Jakubec zůstává věren tradici svého rodu, ano pokouší se objasniti odkaz předků vědeckou prací a proto zůstává národopis tak důležitou složkou jeho činnosti naukové od počátku let devadesátých XIX. věku.

Úspěch exposice lidového umění v „České chalupě" na „Všeobecné zemské jubilejní výstavě" r. 1891 dovršil starší práci, zahájenou již od konce let sedmdesátých, a stal se východiskem nové, nadšené činnosti sběratelské, jíž významný podnět ředitele F. A. Šuberta vytyčil veliký cíl: uspořádati rozsáhlou národopisnou výstavu kmene československého, která by obohatila „vědu národopisnou, přispěla by ku pravému názoru o národním rázu našeho kmene, prospěla by umění výtvarnému, literatuře naší, umění hudebnímu i průmyslu a přivedla by vůbec k širší platnosti četné živly a momenty národní, které jsou s to dáti našemu československému životu ještě určitější ráz osobitý, než jakým se dosud vykazuje" (Český Lid I, str. 105).

První památná schůze, konaná 28. července 1891 v zasedací síni Staroměstské radnice, ukázala možnost vykonati záměr Šubertův a dáti podniku odbornému dosah všenárodní manifestace kulturně politické. Vedením mladých pracovníků vědeckých hnutí národopisné roste, mohutní a vytváří si organisační středisko: v září r. 1891 počal vycházeti sborník „Český Lid", věnovaný badání o lidu československém v nejširším smyslu slova, především ovšem studiu národopisnému.

Jakubec posoudil odborný časopis národopisný v stati „Český Lid" (Hlas Národa 1891, č. 293, příloha „Nedělní Listy"), v níž hutně shrnul své tehdejší názory o studiu národopisném. Zdůrazniv úvodem, že téměř současně s návrhem uspořádati národopisnou výstavu se objevil „Český Lid", Jakubec soudí, že tato fakta nepřekvapují, naopak, jest třeba diviti se tomu, že ony myšlenky již dávno nebyly provedeny, poněvadž u nás má národopis poslání mnohem závažnější než u národů jiných. „Jsme si vědomi, že je to u nás trochu více, nežli běžná moda studia folkloristického, cítíme, čím vlastně povinni jsme tomu lidu českému. Vždyť jsme si již ve škole v nej-útlejším mládí odříkávali, že náš nynější život národní pramení se vlastně tam z těch chudých chýší." Svědectví podávají dějiny našeho národopisu od konce stol. ХѴШ.; především se vytváří smysl pro chápání uměleckých výtvarů lidových, který se vyvíjí tak, že v souhlase s estetikou romantickou lidové podání úplně vítězí v poesii umělé a přirozeně sbližuje s nositeli tradice, ano, povzbuzuje také k boji za jejich práva. Novodobé badání nepřihlíží však jen k jednotlivcům nebo k výtvarům vynikajícím uměleckou rázovitostí, nýbrž hledá typy průměrné, pokoušejíc se vystihnouti souhrn jejich význačných rysů, v nichž nalézá charakteristiku většiny. Také dějiny