nostmi lidové mluvy. Jde o jev velmi zajímavý, jemuž však naše dialektologie až dosud věnovala málo pozornosti, ačkoliv hranice starých panství by mohly objasniti i rozšíření jiných jevů národopisných. Stať Jakubcova má však význam i po jiných stránkách, podávajíc vlastně vzor, jak by bylo lze zpracovávati jednotlivé oblasti ná-řeční po stránce lexikální a sémantické. Cenný jest na př. soupis slov starých, namnoze zapomenutých v jazyce spisovném, nebo názvosloví, jehož se užívalo při zpracovávání lnu, staré míry a váhy, stará označení peněz atd. Naproti tomu zase železnice, hospodářské stroje atd. přinesly mnoho nových věcí, pro něž bylo třeba vytvářeti slova, a tak se zase slovní zásoba obohacuje výrazy novými, namnoze velmi případnými. V dalších oddílech Jakubec sestavil 1. výrazy onomatopoické, přezdívky a nadávky, 2. soupis, znázorňující přeměnu abstrakt ve výrazy konkrétní, 3. ukázky změny významu vzniklé rozšiřováním, zužováním rozsahu významového nebo užíváním slova ve významu přeneseném (metaforicky, tropicky), 4. příklady, jak jména místních osob ustrnou jako přezdívky, 5. soupis názvosloví zemědělského, 6. soupis slov cizích.

Úkolu, který si vytkl, Jakubec plně dosáhl, osvětliv rozdíl mezi fondem jazykovým prostého člověka a člověka školsky vzdělaného (uv. m. str. 551). Jest přirozené, že nevyčerpal látky, avšak upozornil na bohatý soubor námětů, vytyčiv cestu pracovníkům ostatním, kteří však málo těžili z názorného příkladu a nepokračovali v práci sběratelské, ačkoliv Jakubec odkazoval na správnou cestu, žádaje, aby se slovní zásoba každého nářečí vystihla, pokud možno, nejpodrobněji a aby se teprve potom podnikala práce srovnávací na bezpečných základech získaných rozsáhlou činností sběratelskou. Po stránce ideové se stať opírá o myšlenky vůdčích badatelů školy mladogramatické, jejichž jména a spisy český autor vděčně uvádí (zejména: K. Osthoff: Schriftsprache und Volksmundart; Herm. Paul: Principien der Sprachgeschichte); aplikace na poměry české byla však samostatná, zejména pak podnes budí zájem Jakubcovo úsilí obraceti pozornost na slova i věci, chápati jevy nářeční v široké souvislosti s lidovým životem, v práci polní i domácí atd. Lze říci, že Jakubec u nás první šířil heslo ..slova a věci", jež později v slovanském národopise tak úspěšně hlásal M. Můrko.

Doplňkem cenné rozpravy jest další „příspěvek k českému názvosloví", článek „České tkalcovství rukodílné" (Čes. Lid ГѴ, 1895, str. 34 41), vyšlý také z podnětu Gebauerova. Prof. Jakubec spolu se svým bratrem Aloisem podrobně a velmi jasně popsali postup práce tkalcovy a všude připojili názvosloví, přihlížejíce ovšem hlavně k rodnému kraji, ačkoliv čerpali také z oblastí jiných (z Ledečska a Jilemnická). Obrázky, jež nakreslil K. Dolenský, zvyšují názornost stati, která sice zůstává na stanovišti popisném, nepokoušejíc se o jazyko-zpytný výklad názvosloví tkalcovského, avšak má podnes velikou cenu jako vzorná snůška látky, jež prodlením let téměř zmizela.

Souběžně s pracemi naukovými se rozvíjela také Jakubcova činnost organisační. Právem se řadí do památné skupiny tvůrců N á-rodopisné výstavy českoslovanské, o jejíž zdar si